O bílém koňovi

Za starých časů pásávali od jara do zimy selští hoši po nocích na horských stráních a lesních lukách dobytek. Byla to sice náročná práce, ale té zábavy, co se při ní v houfů kamarádů užilo! A těch příběhů a historek, které se při ohýnku tak hezky poslouchaly.... Ne jinak tomu bylo i v Teplicích. Zdejší mládenci nejraději honili svá stádečka na Komáří vížku, kde rostla hustá, šťavnatá tráva a odkud byl nádherný rozhled do kraje. Pokaždé, když vypustili kravky na pastvu udělali pasáčci z velkých kamenů ohniště a rozeběhli se po okolí pro dřevo. Teprve, když měli dostatečnou zásobu na celou noc, vyskočily z hranice první rudožluté plaménky a mohlo začít vyprávění. Také Janek s Ondrou měli ty chvíle u prskajícího ohníčku rádi. Sami do hovoru příliš často nezasahovali, protože byli ze všech hochů nejmladší, ale o to více poslouchali a toužili zažít také podobná dobrodružství, kterými se jejich starší kamarádi tak často chlubili, ale zatím nic mimořádného nepotkalo. Ale kdo čeká, ten se zpravidla i dočká...

Jednoho večera, bylo to hnedle z kraje léta opět seděli spolu s ostatními u ohně, když tu se znenadání odkudsi přihnal statný bílý kůň, postavil se před oba hochy a několikrát hrabal podkovou. chlapci se překvapivě na sebe podívali. "Kde se tu vzal?" řekl nahlas Ondra. "Kdo tady je, koho to vidíš?" ozvali se ostatní chlapci. "No přece bílého koně, stojí tady u nás!" vykřikl i janek. Ale ostatní, kteří nic neviděli, se jen smáli a smáli. "Jděte raději spát, vy strašpytlové, posloucháte, co nemáte a pak kolem sebe vidíte jen strašidla!" Oba hoši se tedy zahanbeně se zvedli a odešli na kraj lesa, kde měli připravená lůžka z chvojí. Chvíli se ještě přeli, zda - li byl bílý kůň jenom přelud nebo skutečnost, ale pak za malou chvíli spokojeně oddychovali. Probudilo je mohutné zaržání. Jako na povel vyskočili, promnuli si rozespalé oči - a pak pro jistotu ještě několikrát!Před nimi totiž opět stál jejich starý známý bělouš! "Takže se nám to nezdálo!" pomyslel si Ondra a Janek mu vzápětí přitakal. "Podívej mě se zdá, že chce, abychom šli za ním!" Kůň skutečně kýval souhlasně hlavou, poskakoval před hochy a, když k němu konečně chlapci stále ještě váhavě vykročili, radostně zařehtal a pomalu, krok za krokem se vydal do ztemnělého nočního lesa. Ondra s Jendou, oči na vrch hlavy, pomalu kráčeli za ním. Po chvíli došli na malou mýtinu. Tam se kůň zastavil. "Jsem rád, chlapci, že se mě nebojíte, protože vám chci něco ukázat. Vidíte ten velký smrk na konci holiny?" zeptal se ten kouzelný bělouš. "ano vidíme!"

"Zítra si přineste s domova nářadí a to, co pod ním najdete, poctivě rozdělte na tři díly. Jeden bude váš za prokázanou odvahu, druhy potom rozdělte mezi své kamarády a ten třetí městskému sirotčinci. Buďte hodně šťastni!" S posledními slovy bělouš zmizel. Hoši se mlčky vrátili na svá lesní lůžka a druhý den udělali vše, co přízrak nařídil. Sotva však Ondra několikrát rýpnul rýčem u paty obrovitého stromu, vysypaly se užaslým chlapcům k nohám lesklé zlaťáky! Rozdělili je podle slibu na tři díly mezi obdarované a s jejich pomoci tak brzy na dlouhá léta zahnali bídu od teplických brán.