O smrti kněžny Ludmily na Tetíně

Na skále nad řekou Mží nedaleko Berouna ves Tetín leží, jejíž jméno připomíná druhou z dcer Krokových, Tetu. Ta podle pověsti na místě tom hrad založila, po němž jen nepatrné stopy se zachovaly. Hrad ten pro podobu jeho příhodnou oblíbil sobě kníže Bořivoj a často tam i s manželkou svou Ludmilou prodléval. Založil také při hradu kostel sv. Michaela archanděla i kapli sv. Kateřiny, kteréžto oba stánky boží posvětil biskup Methoděj, předtím právě, než se odebral do Říma.

Když Bořivoj zemřel, vládu nastoupil syn jeho Vratislav; tu kněžna Ludmila, protože se snachou svou, manželkou Vratislavovou, Drahomírou, dobře se nesnášela, zvolila sobě za vdovské sídlo hrad Tetín a tam také z Prahy se odstěhovala. Vyprosila sobě, aby pro útěchu mohla s sebou na Tetín vzíti jednoho ze svých vnuků, synů Vratislavových. A tak kněžic Václav, pacholík ušlechtilý, s bábou svou Ludmilou na Tetín přišel, tam pak stále přebýval, k moudrosti a zbožnosti byl veden.

Po smrti knížete Vratislava na trůn knížecí nastoupiti měl Václav, jako starší, ale za nezletilosti jeho vládu spravovala kněžna Drahomíra. Ta, ač pokřtěná, přece jen v srdci svém zůstávala pohankou a nemálo tchyni své Ludmile zazlívala, že tato vychovávala vnuka svého Václava v duchu přísně křesťanském. Nevůle Drahomířina proměnila se záhy v kruté záští, a tak daleko došlo, že Drahomíra si usmyslila, sprovoditi Ludmilu se světa.

Povolala k sobě Drahomíra z lidí jí oddaných dva bratry, Tumana a Kumana, a slíbila jim znamenitou odměnu, když oni kněžnu Ludmilu zabijí. Ti pak s nečetným průvodem odebrali se jednoho dne na hrad Tetín, kam se slunce západem dorazili. Vzali sobě záminku nějakou, aby na hradě mohli přenocovati. Když potom v paláci vše ulehlo a klid nastal, ti dva vrahové připlížili se ke dveřím komnaty kněžniny. Naslouchali, spíli už kněžna, ale slyšeli, že se modlí. Nechtějíce pak déle čekati, vyrazili dveře a vnikli dovnitř.

Když kněžna Ludmila spatřila vrahy, hned uhodla, co obmýšlejí. Připravena na smrt, prosila pohany, aby jí sťali hlavu, že ona je hotova mučednickou krev proliti. Oni však nedbali její řeči a uchytivše závoj s její hlavy, kolem hrdla jí jej zatočili a tak nebohou zardousili. Když mrtvá kněžna padla hlavou na kámen, na němž klečíc se modlívala, z rozbitého čela krev vytryskla, a tak se vyplnilo kněžnino přání krve mučednické. A stopy té krve po staletích ještě prý ukazovali na Tetíně.

Vrahové nemeškali, a zatím co lidé jejich zmocnili se hradu, odjeli do Prahy, aby Drahomíře oznámili, že její vůle stala se skutkem. Kněžna Drahomíra, když převzala Tetín ve svůj majetek, ze jmění Ludmilina hojně odměnila vrahy.

Ale přece jen trest přišel na zločince za skutek tak ukrutný. Trápeni zlým svědomím druh proti druhu takovou zášť pojali, že vedle sebe přebývati nemohli. Tuman odešel, aby se usadil jinde. Ale nemaje nikde stání, potuloval se nakonec sám po lesích a zahynul tam bídně. Kuman později doslechl se, že k žádosti lidu, ohavnou smrtí Ludmilinou rozhořčeného, má býti souzen pro vraždu. Uprchl také ze statku svého, ale byl vypátrán a polapen. Soud odsoudil jej hrdla.