O hejmonech

Hejmony můžeme přirovnat k hejkalům, kteří se projevovali hlasitým voláním až hulákáním. Dokázali vylekat nejen pytláky, ale i babky, co jdou na klestí. V horském lese u Kýšovic bývalo hejmona často slyšet. Každý forman raději zastavil na cestě a počkal, až se křik začne vzdalovat. Jinak by mu celý náklad převrátil. Hejhání dokázalo dokonce i koně splašit.

V knize Báje a pověsti z Čech a Moravy máme vysvětlení, proč si hejkal kladl otázku, kam to dát. Také se zde dozvídáme, o jakou věc šlo. Dříve žil ve vsi bohatý sedlák. Byl však velmi lakomý a držgrešle. Dokonce přenášel mezníky ze svých pol í dál na pole sousedů. Nakonec ho jednoho dne našli mrtvého s mezníkem v rukou. Nemohl ho unést a raději zemřel, než by ho nechal na svém místě. A ten hejmon byla jeho nečistá dušička, co ani po smrti neměla pokoje a hledala rozřešení. Dobře mu sedlák pora dil, ať ten mezník dá tam, kde ho vzal. A tak byl hejmon vysvobozen.

Nad vrchem Měděncem zuřila vichřice a kvílela mezi chalupami, až si obyvatelé museli uši zacpávat. Stěžovali si, že hejmon u nich řádí. O půlnoci zapřáhne do svého kočáru nevěstu Meluzínu a mizí v lesích. Kdo na jeho hejhání odpoví, toho hejmon zavede do lesních houštin a už nikdy nenajde cestu zpět.