Rarášek u Zbiroha

V okolí Zbiroha vídali lidé podivného chlapíka, říkali mu rarášek. Uměl o něm vypravovati kterýsi zbirožský krejčí, který se s ním potkal jednou večer na cestě domů. Je tomu hodně přes sto let. Ten krejčí vracel se tehda z Jablečna do Zbiroha, byla už tma. Nebyl to člověk tuze srdnatý, pospíchal, aby už byl doma. Jak tak kráčí cestou, zdá se mu najednou, že je za ním nějaké světlo. Myslí si, co by to asi mohlo býti, snad že jde za ním někdo s lucernou. Ale ohlédnout se nechtěl. Až když byl nedaleko studánky Žďárky, a světlo zdálo se mu být stále silnější, ohlédl se ke studánce a vidí tam světlo, které stále rostlo. Krejčí s úžasem pozoruje, že se světlo vytahuje do výše, vidí, že to vypadá jako veliký chlap; ten má horní půlku těla jako v ohni, až jiskry z ní srší. A od toho ohnivého těla táhnou se k zemi dlouhé nohy, jako by ve vysokých botách šedivých obuté.

Krejčí znal z vyprávění starých lidí, že je to rarášek. Všecek polekán přidá do kroku, ale strašidlo žene se dlouhými kroky k němu. A tu dá se krejčí do běhu, co mu nohy stačí. Když myslí, že tomu podivnému zjevení unikl, zastaví se všecek udýchán a ohlédne se. Ale vidí, že je to strašidlo za ním.

Zastavilo se, jako on se zastavil. Jak se dá krejčí zase do běhu, i strašidlo za ním chvátá. A tu už krejčí upaloval, jako by mu hlava hořela. Bez ducha doběhl ke svému domku, dopadl těžce na vrátka a buší do nich pěstí, aby mu otevřeli. Jak se při tom pln strachu ohlédl po raráškovi, vidí, že ten zaměřil ke skále pod zámkem. Tam byl sklípek, o kterém říkali, že z něho vede tajná chodba až do zámku. Rarášek u skály zařehtal jako kůň a ztratil se pojednou ve sklípku. A tu se zvedl náhle silný vítr, zdálo se, že stromy poláme. Krejčí byl na smrt ulekán a kámen spadl mu se srdce, když mu otevřeli vrátka. Vběhl do síně, do světnice, na židli tam sklesl, dlouhou chvíli se nemohl vzpamatovat, slova z něho nedostali. Konečně se trochu utišil a vypravoval domácím, co jej potkalo. — Takové rarášky vídali v tom kraji lidé také u Třenice, Drozdova, Žebráka, Cerhovic i jinde. To prý také jednou ve žních sbírali tam někde na poli ječmen. Byla tehda velká parna. Lidé zdrželi se tou prací až do tmy. A tu najednou někdo vzkřikne:

„Hleďte, co to letí od lesa!“ Podívali se vzhůru a vidí, že letí veliký rarášek. Jiskry od něho sršely, šel z něho strach. Byl s těmi lidmi na poli také nějaký krajánek, pomáhal jim. Krajánkové dovedou ledacos, co jiní neznají. A tak ten na poli, jak zhlédl raráška, vzkřikl: „Obludo pekelná, počkej, tebe já vyplatím!“

Obrátil se zády k raráškovi, shýbl se, rukama křížem složenýma opřel se o zem a s hlavou mezi kolena skloněnou díval se na letící příšeru. Tu se najednou rarášek otočil, zčerstva letěl zpátky k lesu a zmizel mezi stromy. Potom bylo slyšet tamodtud rány, jako by něčím do kmenů tloukl. „To se ta potvora o stromy otlouká,“ povídá krajánek a narovnal se. V té chvíli ustaly rány v lese a bylo zas ticho. Ale lidé na poli měli strach, a tak se sebrali a domů. V té krajině se už potom rarášek nikdy neukázal.