Přízrak z Rabštejnku

Je tomu dávno, co se mladý pytlák Josífek vydal do obory v blízkosti pevných zřícenin hradu Rabštejnku. V podvečer vykročil ze vsi směrem k hradu. Pomalu procházel lesem a hledal vhodná místa, kam by mohl nastražit svá pytlácká oka. Brzy však na celý kraj padla tma. Vysoko nad zříceninami hradu svítil stříbrným světlem měsíc v úplňku. Josífka cesta najednou přivedla přímo k Rabštejnku. Všechno kolem něj působilo tajemně a strašidelně. Měl pocit, jako by se ocitl na úplně jiném místě. Každý kámen mu připadal cizí. Vtom hrozivě zapraskaly větve starého stromu. Z dálky se ozvalo houkání sýčka Zanedlouho se přímo před Josífkem objevila dvě zářící světýlka. Rychle se přibližovala. Brzy pochopil, že jsou to lidské oči. Postava, která se k němu blížila, však nebyla živá. Zářící oči vystupovaly z bledé tváře a ruka, která se Josífka dotkla, byla studená jako led. Josífek se celý roztřásl strachem. Když duch začal promlouvat, dal se pytlák na útěk. Běžel, klopýtal přes kořeny stromů i kameny a za sebou stále slyšel dutý hlas: „Již nikdy se neopovažuj přiblížit k mému sídlu a do okolních lesů s takovými nekalými úmysly. Trest nejvyšší by tě neminul…“ Josífek doběhl do vsi celý uřícený. Zamířil do hospody, kde si polomrtvý strachem sedl ke stolu. Dlouho nedokázal říct ani slovo. Nakonec začal pomateně vyprávět o strašlivém přízraku, který ho zastihl pod zříceninami Rabštejnku. Od té noci už Josífek nikdy nelíčil pasti a ještě dlouhou dobu se bál vstoupit do lesa. Mezi lidmi se tehdy povídalo, že přízrak, kterého Josífek spatřil, byl duch bývalého hradního pána, který byl za svého života velkým milovníkem lovu a lesní zvěře. Od té doby měl Rabštejnek svého neviditelného strážce, který nedovoloval pytlákům ani jiným lidem s nekalými úmysly rušit jeho někdejší sídlo a okolní lesy.