Ztracená vojenská pokladna

Před bitvou u Slavkova táhl jeden proud francouzského vojska taky přes Slatinice. Mezi Francouzi byl i sám císař Napoleon. Bylo už pozdě k večeru, když císař dorazil do Slatinic, a protože měl za sebou dlouhou cestu, rozhodl se, že tu přenocuje. Jeho pobočník mu našel nocleh v domě č. 12, kde žil nějaký hospodář Nevrlý. A když bitva u Slavkova skončila, vítězná francouzská armáda se rozdělila na dvě části. Jedna část se vracela domů do Francie přes Prahu a ta druhá, menší část, pochodovala na Olomouc a odtud dál do Německa. S nimi se vezla taky válečná pokladna francouzského vojska, to bylo nějakých peněz! Tu pokladnici prý doprovázel menší oddíl císařských kyrysníků. O pokladně se nějak dověděla větší tlupa rozprášené carské armády. Počíhali si na Francouze u Olomouce, zvečera je napadli a u Olšan, tam, kde je kopec Baba, nastala divoká řež. Francouzský důstojník, co velel kyrysníkům, hned viděl, že je zle. Poručil, ať vůz s pokladnicí rychle odbočí z cesty a schová se ve Slatini-cích. Tam se pak dověděli, že francouzský oddíl byl u Olšan rozprášen. Nezbývalo nic jiného, než pokladnu honem zakopat, aby nepadla do cizích rukou. Ještě v noci si vyhlídli místo. „Tady všecko zakopáme!“ Bylo to na severozápadní straně dědiny, u stodoly sedláka Braunera. Rostly tam dvě velikánské lípy. Francouzi postavili všude dokola hlídky, pak vykopali hlubokou dvanáctimetrovou jámu a do ní spustili pokladnu. Potom všecko zase zahrnuli a uklidili, že ráno nikdo ani nepoznal, že se tu něco dělo. Sám důstojník si to místo zaznačil na mapě a vojáci zase z vesnice potichu zmizeli. Ale domů už nedojeli. Pan důstojník chtěl mít jistotu, že z nich nikdo nic neprozradí. Když se dostal zase zpátky ke své armádě, dal ty vojáky, co pokladnu zakopali, všecky postavit do řady a ještě v noci je zastřelili. Až za několik roků po napoleonských vojnách zničeno nic přijeli do Slatinic francouzští a rakouští důstojníci. Vytáhli mapy a hledali na nich místo, kde kyrysníci té noci pokladnu zakopali. Místo správně našli, ale když tam kopali, všecko bylo marné. Prokopali i celé okolí, ale po pokladnici ani památky. Jak se to jen mohlo stát? V hloubce dvanácti metrů prý narazili na silný vodní proud: ten prý pokladnu odnesl kdovíkam. Nejstarší lidé ve Slatinicích říkali, že to bohatství najde nejspravedlivější a nejpotřebnější člověk z dědiny, až mu bude nejhůře.