Věštky

Na Kladníky pod Obránskem byl kdysi rybník, pak z něho zůstala jen strhaná hráz a v ní bydlely věšťky. Byly to malé ohyzdné ženštiny s velikou hlavou, které se proměňovaly v černé kočky nebo jiná zvířata a lidem škodily.

Nejraději chodily tam, kde měli novorozence. Vždycky se snažily vyměnit dítě za svoje.

V jedné chalupě se narodil synek. V poledne matka vstala a šla muži připravit oběd. Jen odešla ze světnice, objevila se věšťka, svoje dítě položila do kolébky a synka si odnesla. Než se chalupnice vrátila, měla v kolébce dítě s velikou hlavou a tak škaredé, že byla hrůza na ně pohledět. U něho seděla černá kočka a hlídala je. Matka se dala do pláče, ale co se stalo, stalo se. Starala se o ně jako o své.

Dítě celý den jedlo, ale málo rostlo. Nemluvilo a nechodilo, pořád jen vřeštělo. Rodiče byli už z toho nešťastní, dávali dítěti všelijaké koření, ale nic to nepomohlo. Tak uběhlo jedenáct let.

Do chalupy jednou přišel pocestný a prosil o trochu jídla. Hospodář se ženou byli dobří lidé a dali pocestnému najíst, co sami měli. V komoře dítě tak vřeštělo, že se hospodyně ani najíst nemohla. Běhala od kamen do komory a zpátky, že to pocestnému nedalo a zeptal se hospodáře: „Čípak je to dítě? To je vaše, hospodáři?“ „Jak by nebylo. Je mu už jedenáct let a celou tu dobu jen pláče. Nevíme si s ním už rady.“

Pocestný je oba politoval a než odešel, dobře si dítě prohlédl. Potom šel na dvůr za hospodářem a dal se s ním do řeči.

„Něco vám povím, hospodáři, ale nesmíte se na mne proto zlobit. To dítě není vaše, to je věšťák.“

Hospodář zůstal celý zaražený. O věšťkách už slyšel, ale že by doma chovali jejich dítě, tomu věřit nechtěl. Pocestný dlouho s ním rozmlouval, až se ho zeptal hospodář na radu: „Ale co máme dělat? Žena se o dítě stará jako o své a nedala by mu nikdy ublížit.“

„To je dobře, hospodáři! Věšťky se o vašeho synka starají právě tak. Když chcete ale vlastní dítě dostat zpátky, musíte se věšťáka zbavit. Já vám něco poradím.“

A pověděl hospodáři, jak a co má udělat. Hospodář dlouho o všem přemýšlel, a potom promluvil se ženou. Ta se však rozplakala a o ničem nechtěla ani slyšet.

„Ať to je naše dítě nebo ne, ublížit mu nedám. Ono za nic nemůže.“

Hospodář se s ní neradil, vzal ošatku vajec a šel na pole. Tam roztloukl jedno po druhém, vylil z nich bílek se žloutkem na zem a prázdné skořápky zase na ošatku. Cestou domů si uřízl několik šípkových prutů a rozhodl se, že se toho věšťáka za každou cenu zbaví.

Doma postavil kolébku doprostřed komory a kolem ní poskládal skořápky do kruhu. Potom do nich nalil čisté vody a mezi ně dal rozžatý kahánek. Sám se přežehnal a schoval za dveře. Dírkou se pak díval do komory, co se tam děje. Dítě samo vylezlo z kolébky a procházelo se kolem dokola. Potom začalo skákat mezi skořápkami a tleskalo rukama.

„To jsou pěkné hrnce! To jsou pěkné hrnce!“ radovalo se. „Jsem už starý čert, ale takové jsem ještě neviděl.“ Vtom skočil hospodář do komory, chytil věšťáka za ruku a začal ho bít šípkovými pruty. To bylo křiku! Hospodyně hned přiběhla a začala dítě bránit. Hospodář se na ni ale zle obořil.

„Jdi mi z cesty, ženo, nebo svůj díl také dostaneš! Svoje jsi neuhlídala a cizí budeš bránit? Já tady udělám už jednou pořádek!“

Hospodyně se dala do usedavého pláče a věšťák naříkal ještě víc. Vtom vrzly dveře a v nich se objevila ošklivá žena v šedé plachetce. Za ruku držela pěkného synka a prosila: „Hospodyně, dej mi moje dítě a vezmi si svoje! A ty, hospodáři, nech je na pokoji! O vaše dítě jsem se celou tu dobu dobře starala, ani vlásku jsem mu nezkřivila. Jen se podívejte, jaký je to pěkný synek! Moje dítě nikdy takové nebude.“

Potom vzala věšťka naříkajícího věšťáka do náruče a byla ta tam.

Hospodyně se nemohla na svého synka ani vynadívat. Opatrně ho vedla ke stolu a dala mu najíst. Synek špatně mluvil, ale za pár týdnů byl jako jiné děti, všechno se naučil. Na hospodyni volal: „Mámo!“ A tak se štěstí vrátilo do chalupy.