O hastrmanech

Na Hané se strašidlům nikdy moc nedařilo. Ta rejdila po horách a do rovin sestupovala ojediněle a nikdy se zde nezdržela dlouho, protože tu neměla pro svou existenci vhodné podmínky: údolní klíny, propastné strže, tmavé stíny jedlí a kapradin, světélkující trouchniviny, naříkavé skučení větru. Čím blíže k městu, tím více měli lidé pro strach uděláno. Hlučným městským střediskům se totiž příšery a noční obludy odjakživa vyhýbaly. Jedinými pohádkovými bytostmi proto v Olomouci a okolí byli hastrmani.

S rozkvětem rybníkářství byla vybudována v blízkosti města i ve vesnicích a na městských statcích řada menších i větších rybníků, svítících za slunných dnů do dálky jako benátská zrcadla.

V blízkosti Skrbeně se nacházel rybník zvaný Nadýmáček. Byl pěkně upraven - hráze jak se patří navršené, vyrovnané a hustým drnem porostlé, v rákosí hnízdily divoké husy a kachny a brodili se čápi, klid rušily pouze ptačí zpěvy a v noci žabí sněmování, tu a tam zakroužil nad vodami dravec. Nadýmáček byl domovem starého vodníka Vincka. Vincek byl zakrslý, nevzhledný, letitý jako omšelý pařez, ale učiněný dobrák a poctivec. Od tureckých válek, kdy se rozšířilo kouření, byl náruživým kuřákem. V patrnosti měl všechny vody stojaté i tekoucí, co jich na Olomoucku bylo, a věděl o všem, co se kde šustlo. Znal poměry na Člunovském rybníce, na Záhumeníku, neušlo mu nic na Rozvizdu, Okosme, Zakovci, byl uznávaným načelníkem vsi tamní chasy hastrmanské, a častokrát si vyšlápl na Vojtu, šviháckého vodníka z rybníka Nesyt u Holice, pojmenovaného tak prý podle brodivých ptáků nesytů, kteří sem zabloudili z teplého jihu.

Vojta byl dobrodruh, věčně zamilovaný floutek a ještě k tomu uličník. Děvčatům z Holice strojil všelijaké úklady. V tamním mlýně měli dcerku jako orosený květ, Anička se jmenovala. A k ní vodník Vojta prudce zahořel láskou, která hory přenáší a vody zdvíhá. Každý večer přicházel k mlýnu a nahlížel do světničky, kde děvče spalo. Byl vyšňořen opravdu jako ženich. Na hlavě červenou čepičku, boty z měkoučkého kordovanu, jenom z cípu přiléhavé kamizolky mu kapala voda. Ťukal na okénko a když se nedočkal, vší silou bušil na okno i na dveře, že z toho šla hrůza a všichni ve mlýně se roztřásli strachy. Až jednou si na zamilovaného hastrmana počíhal mládek a důkladně ho přetáhl provazem, smočeným ve svěcené vodě. Poněvadž vodníkovo studené srdce plálo žhavou láskou, měl mlynář do rána pohromu. Náhon byl zavalen balvany, voda se vylévala z břehů, mlýnská kola byla zaseknuta. Ještě dobře, že sekerník včas přišel na tuto zlomyslnost.

Zklamanému Vojtovi se v Nesytě znelíbilo. Odešel na opačný konec města a usadil se v mlýnské strouze v Hejčíně. Tam se nějaký čas ještě trápil marnou láskou, fňukal a kvílel za měsíčních nocí na shrbené vrbě, barevné pentličky již nevěšel, nemastil si vlasy rybím tukem, ani je hladce nečesal, pustl a chřadnul. Protože však byl lehké mysli, dostal se časem ze všeho bolu a žalu a vyváděl pak na hejčínských lukách kousky, o kterých se podnes vypráví a pro něž se stal Vojta nejpopulárnějším vodníkem na Olomoucku.

Jednou šla panímáma Zavadilka z Hejčína domů do Černovíra. Aby si zkrátila cestu, namířila si to přes louky podle vody. Stmívalo se, ale do noci bylo ještě daleko - bylo to nějak po žních tož jaké strachy "Pán Bůh s námi a zlé pryč," řekla si panímáma a zahleděla se do dálky na chrám Panny Marie Svatokopecké. Když se blížila k lávce, položené přes potok, zaslechla dětský pláč, a uviděla, jak se v rákosí zabělala košilka malého chlapečka. Rozběhla se a vztáhla po něm ruce, aby nespadl do vody. Myslela, že matka tu někde nablízku žne trávu a že se dítě bez dozoru zatoulalo do těchto nebezpečných míst. Vtom hup a žbluňk, košiláček skočil s rozpustilým smíchem střemhlav do vody. Voda pěnivě zavířila, kola se na hladině uzavřela ani bublinka nevyplula. Byl to hastrman Vojta.

Jednou se zase kmocháček Coufal vracel do Chomoutova. Měl ve městě nějaké řízení a večer spěchal po cestě hejčínskými loukami. Byl zamyšlený a k tomu ještě silně nahluchlý a přece za sebou zřetelně slyšel pleskavé kroky, jako když se kluci brouzdají v blátě po dešti. Obrátil se - a hle, Vojta. Jenomže kmocháčka nepřelstil. Pantáta se požehnal a svatá jména vzýval, a to hastrmanovi nedělalo dobře.

Stařeček Florián Švestka se hned tak honem ničeho nelekl. Byl na vojně, viděl kus světa, život se s ním nemazlil a tak měl na všechno svůj názor. A jednou také šel polní cestou, právě když kvetla rež, díval se po slibné úrodě - a z ničeho nic stanul před ním chasník, a aniž dal křestanské pozdravení, ptal se huhňavě: "Kožiš?" Výměnkáři totiž trčela z kapsy dýmka a měchuřina s tabákem. "E te sloto milijonská, zpropadená!" zvolal pohněvaně Florián Švestka a ohnal se holí po hastrmanovi, který s šišlavým láním a hrozbami odskákal do blízké kalužiny, v níž se proměnil v ohyzdnou žábu a hbitě se zavrtal do bláta. Stařeček nebyl skoupý, byl by mu dal i nacpat. Ale musela by ta holota hastrmanská s ním jinak mluvit. Nepozdravit a dokonce tykat, toho jsou jenom hastrmani schopni. Od té doby říkal každému nevychovanému synkovi: "Te hastrmane milijonské."

Líčil-li Vojta na děvčata, bral na sebe podobu sličného mládence, až na ten stále kapající šos kabátu. Nectné šprýmy se ženskými mu starý vodník Vincek velice zazlíval. Byl dbalý hastrmanské cti a sám nikdy nikomu neublížil. Lecjaká nepřístojnost se svádí na hastrmany, zatímco lidé jsou plní špatností. Na člověčí lásku Vincek nedržel. Mnoho viděl a leccos zaslechl u řeky ve vrbovém mlází, v němž roztoužení milenci hledali samotu. Všechno to milostné blouznění bylo podle Vincka klam a šálení.

Z Nadýmáčka byl do Olomouce pěkný kus cesty. Pro Vincka to byla docela příjemná procházka. Síly cestou neztrácel, protože kaluží a mokřisek bylo cestou dost. V Olomouci se mu líbilo, nejvíc kašna Tritonů s delfíny a vodníky. Byl na toto sochařské dílo jak náleží pyšný, protože představovalo dávné vodní božstvo. Zde se obyčejně uvelebil a cítil se velmi dobře, jakoby pod ochranou a v bezpečí. Však také tato kašna byla stále jako nová. Vincek nestrpěl, aby se na ní usazoval mech a kazil kámen, a za pozdního letního večera, když město usnulo a jenom voda v kašně konejšivě šplouchala, se pohodlně posadil na její okraj, zakřesal, ohníček poskočil a dýmka se rozdýmala. Podle zapalování fajfky poznal Vincka hlásný na radniční věži. Z ochozu věže byl pěkný rozhled a město se všemi svými jednotlivostmi leželo jako na dlani. Hlásný celé dny a noci shlížel na hřebeny střech domů, napěchovaných v tuhém prstenci hradeb, na to, jak se řady domů lámou do ostrých úhlů a zase sbíhají v dlouhých liniích a jak se z této změti dmou kopule chrámů a věže kostelů a kaplí. Jiskřící Vinckova dýmka vždycky zvábila hlásného dolů ke kašně k rozhovoru s dobromyslným vodníkem.

Hastrman Vincek mnoho pamatoval a mnoho věděl. Svůj věk měřil podle povodní. Tu velkou vodu, co právě po vánocích roku 1538 zaplavila Olomouc a natropila velké škody, při níž sedm pradlen přišlo o život, sám nezažil. To ještě nebyl na světě. Pochyboval, že by v tom tenkrát měli prsty vodníci. Náhlá obleva a bortící se ledy, to je hotové neštěstí i bez škodolibého hastrmana. Nepřipustil ani, že by nepřátelské vodní živly byly zavinily náhlou smrt konšela Jiřího Suchařípy při rybolovu o sv. Havlu 1569. Je pravda, že Jiří Suchařípa byl zbohatlý sladovník lakotného srdce a byl by zasluhoval něco na pamětnou. S nikým neměl soucit, přál jen sám sobě. Jedl a pil, pil a jedl, zvláště obecní trachtace mu šly k duhu tak, že všecek z toho blahobytu zbrunátněl. O řečeném svatohavelském výlovu se zase pan konšel na útraty obce činil seč byl. Vydatná sousta masa pečeného, smaženého i v pikantních omáčkách vařeného svědomitě zaléval dobrým uherským vínem. Mnoho vrchovatých mís tenkrát spořádal, nežli spokojeným říhnutím dal najevo, že hodokvas je pro něho skončen. No a pak si vyšel na vzduch, klopýtl, zachroptěl a bylo po něm. Hastrman mu prý schválně podrazil nohy. "Nesmysl," durdil se Vincek. "Šlak přetrhl nit poživačného života konšelova." A dobrák Vincek vyvracel i povídačku o tom, že jakési ženě v Dolanech se narodila v pondělí po druhé neděli postní 1597 dvojčátka, bříšky k sobě přirostlá, protože prý se shrabujíc listí poblíž lesní tůně, zhlédla v hastrmanovi, skotačícím s vydrou. Podle Vincka si měla, jsouc tak jemnocitná, odplivnout a bylo by dobře. Neštěstí s novorozenci by ji bylo asi stejně potkalo, ale nebyl by alespoň ostouzen hastrmanský stav.

"Ano, jsou někteří vodníci filutové vykutálení," přiznával Vincek. "Vodník Kuba tuze rád někdy přerval hráz u mlýnského náhonu na Plejchu, když tam koncem 16. století hospodařil Jan Hirsch, měštěnín olomoucký. Proč obracel pan Hirsch vodu směrem k Hodolanům a vydával celé město v nebezpečí záplavy?" Zkušený Kuba chtěl přesvědčit pana otce, dokládal Vincek, o nesmyslnosti všeho jeho mlynářského počínání. "To je dávno pryč," mávl starý hastrman rukou, až plovací blány zamlaskaly. Od té doby, co dala Marie Terezie vybudovat z Olomouce pevnost a obehnala ji množstvím vod, je hastrmanům hej a nemají kdy na škádlení nebo trápení lidí. Až na hejčínského Vojtu. Ten už asi jinačí nebude. Onehdy chtěl postrašit tetičku Vysloužilku. Přihnal se k ní v podobě psa. Oči mu zeleně svítily, i hrubá srst světélkovala do zelena, ale protože si ho tetička vůbec nevšímala, běhal sem a tam, štěkal, vrčel, zuby cenil, a zase okolo ní a tak pořád, div tetičku neporazil. Několikrát frkl do různých myších děr, pak si sedl na zadek a chvíli se po něm vozil, a dělal všechno to, co psi dělávají, i zívat začal, div si nevyvrátil čelisti. Tetička však šla právě od dominikánů z požehnání a když se psisko nepřestávalo ježit a na ni dorážet, vyňala ze záňadří škapulíř - a to jste měli vidět, co Vojta - pes vyváděl. Kňučel, po břiše se plazil, ale tetička beze slova promluvení, škapulíř v ruce, hnala ho až ke svému stavení a tam na něho poštvala chundelatého Cikána. Ten pak dal Vojtovi co proto.

Vincka rádi vítali i kramáři na trhu nebo připletl-li se mezi ně o pouti. Věděli, že dobře prodají, neboť věřili, že jim přináší štěstí. Zvali ho k sobě a hostili mlékem, kterým se mu vždy zavděčili. Proč se rád dává počastovat mlékem, každému ochotně vysvětlil. Vinckovi se kdysi dostal do rukou cestopis "Milion" a velmi ho zaujal podrobný popis tatarské říše, v níž benátský kupec Marco Polo strávil plných čtyřiadvacet let, i obšírné líčení přepychu na dvoře velkochána Kublaje. Při hostinách se podávalo chlazené mléko ve stříbrných pohárech, a pil-li veliký chán, padli všichni hosté na zem a hudba hrála tak dlouho, dokud nedopil a nepodal prázdnou číš pážeti. Každoročně koncem srpna konával Kublaj ve svém letním paláci s pozlacenou třtinovou střechou mléčnou slavnost." Obětoval totiž tatarským bohům a duchům mléko posvátných bílých kobyl tím, že je zlatým rozprašovačem stříkal do větru. Vzdělaný Vincek z toho usuzoval, že je-li mléko v takové vážnosti a oblibě daleko za mořem, ctí je a požívá s rozkoší i on, starý náčelník hastrmanské družiny na Olomoucku. Mléko totiž není jen nápoj zdravý, ale dokonce císařský!

Dávno již není na Olomoucku vodníků. Vytratili se, když byla zrušena olomoucká pevnost a široké okolí odvodněno. Zbyly po nich jen pověsti. Jako poslední se odstěhoval, neznámo kam, hejčínský Vojta. Na místě starodávného mlýna byla postavena elektrárna - a to již není žádné živobytí pro pořádného hastrmana.

Co je na pověsti O hastrmanech (ne)pravdivého?

Pověstí o vodnících kolovalo na Olomoucku velmi mnoho a věřilo se jim ještě v minulém století, kdy kolem města bylo podstatně více ramen Moravy a různých mokřisek než je dnes. Kašna Tritonů, původně umístěna na malém prostranství na rozcestí ulic Denisovy, Ztracené, Ostružnické a Pekařské, přenesená v roce 1890 na dnešní místo na náměstí Republiky, vznikla v roce 1709 podle návrhu olomouckého kameníka Václava Rendera, který zhotovil její nádrž. Autorem sochařské výzdoby však byl cizí, pravděpodobně pocestný sochařský tovaryš, který sousoší dvou vodních mužů (Tritonů) a dvou delfínů, nesoucích mušli, zhotovil pod Renderovým dozorem.