Rytíř Šatný

V době, kdy českému království a tedy i městu Olomouci vládl Jiří z Poděbrad a olomouckým biskupem byl Tas z Černé Hory, udál se tento příběh.

Král Jiří nechal brzy po svém nástupu na trůn znovu vybudovat klášter Hradisko, který byl za husitských válek téměř srovnán se zemí. Aby k tomu napříště již nemohlo dojít, byl tentokrát klášter obehnán vysokými kamennými zdmi a po uzavření pevné brány se stal pro nevítané návštěvníky nedostupný. Králův zájem na obnovení kláštera jako pevnosti byl pochopitelný, protože v jeho hradbách hledal oporu proti jemu nepřátelské Olomouci. Ta se po vyhlášení papežské klatby na Jiřího z Poděbrad připojila ke spolku katolických měst, který vytvořila spolu s Brnem, Znojmem a Jihlavou. Tehdy vyslal král Jiří za opatem do kláštera svého syna Viktorina, který byl moravským zemským hejtmanem, s prosbou, aby v jeho zdech umožnil pobyt větší vojenské královské posádce. Opat vzhledem k zásluhám, které král měl o pozvednutí kláštera z trosek a k dobrodiní, jež mu poskytoval, jeho prosbě vyhověl. Za několik dní pak vtáhla do kláštera premonstrátů silná vojenská posádka, jejímž velitelem byl rytíř Šatný. Ten byl zkušeným válečníkem a proto také opevnění kláštera se svými vojáky ještě více zdokonalil. Zdi byly zakončeny cimbuřím a v rozích vybudovali vojáci půlkruhové bašty. Jejich námaha se opravdu vyplatila. Za několik týdnů se totiž rozpoutala válka mezi spolkem katolických měst a králem Jiřím. Olomoučtí se proto roku 1468 rozhodli klášter jakožto baštu krále dobýt. Malá pevnost však byla bráněna opravdu dobře a tak ani její první ani druhé obléhání nebylo úspěšné. Na jaře roku 1471, tedy v době, kdy již byl král Jiří mrtev, došlo k obléhání třetímu. Stalo se tak poměrně neočekávaně, takže klášter ještě nebyl dostatečně zásoben potravinami. Vojáci sice stále odolávali, ale zkušený velitel rytíř Šatný dobře věděl, že za těchto okolností nedokáže klášter dlouho ubránit. Protože se však nechtěl vzdát jen tak, vymyslel na své nepřátele válečnou lest. Dal radním města na vědomí, že je ochoten jednat o podmínkách, za kterých by byl ochoten klášter vydat.

A tak se jednoho dne ráno otevřela dubová klášterní brána a dvanáct mnichů se dobrovolně vydalo do zajetí olomouckých měšťanů a stejný počet olomouckých v čele s městským písařem vjel na nádvoří kláštera. Zatímco v zasedací síni kláštera probíhala složitá jednání, nechal rytíř Šatný připravit v refektáři ze všech zbylých zásob bohatou hostinu. Rytíř jednání záměrně protahoval a když zvon ohlásil poledne, pozval měšťany na "skromné občerstvení obyvatel obléhaného kláštera." Když delegace měšťanů vstoupila do refektáře, nestačila se divit. Místo chudého občerstvení na ně čekala velkolepá hostina s mnoha vybranými lahůdkami, servírovanými na stříbrných podnosech.

Po návratu do města pak vyslanci informovali purkmistra a městskou radu nejen o podmínkách rytíře Šatného, ale samozřejmě také obšírně referovali o obědě, jehož se zúčastnili. Městští představitelé tak nabyli dojmu, že zásoby kláštera jsou natolik velké, že je schopen jejich obléhání ještě dlouho odolávat. Po pečlivém zvážení situace se proto městská rada rozhodla návrh podmínek, za kterých je rytíř ochoten se vzdát, přijmout. Byl to důstojný odchod celé posádky a to se zbraněmi, koňmi a ostatními věcmi, které mohou naložit na sedm vozů, oboustranná výměna zajatců, vyplacení odchodného ve výši osmiset moravských zlatých, z toho polovina ihned a druhá po opuštění kláštera. Když posádka za těchto podmínek opravdu klášter 10. října 1468 opustila a měšťané ho obsadili, zjistili ke svému úžasu, že zásobárna je úplně prázdná. I pochopili, že uvěřili dobře sehranému divadlu a že je tudíž rytíř podvedl. Odmítli mu proto vyplatit druhou polovinu odchodného, ale to si rytíř nenechal líbit a trval na dodržení dohody. Město se bránilo, ale marně. Šatný totiž začal se svymi muži pustošit a vypalovat vesnice patřící městu jednu za druhou a to tak dlouho, až mu městská rada vyplatila sjednanou částku do posledního zlatého. Tak chytrý voják vyzrál na opatrné olomoucké měštany.

Co je na pověsti Rytíř Šatný (ne)pravdivého?

Pravdou je, že Olomoučané skutečně stáli na straně katolického spolku proti českému králi Jiřímu z Poděbrad a že opravdu několikrát pokoušeli opevněný klášter Hradisko dobýt, což se jim nakonec podařilo. Hlavním důvodem obléhání však nebyla jen silná královská posádka, ale zejména skutečnost, že premonstráti byli pro olomoucké měšťany vážnými konkurenty v mnoha sporech, týkajících se hospodářských otázek, zejména pak dodržování mílového práva. Postava rytíře Šatného i podmínky, za nichž měl být klášter vydán, jsou smyšlené.