Poklady v šternberském zámku

O svatodušním pondělí se chlapec jménem Edvard procházel po trávníku na severní straně starobylého šternberského zámku. Náhle spatřil v trávě podivuhodně krásné kvítko, jaké ještě nikdy neviděl. Utrhl je a zastrčil si je za klobouk. V tu chvíli se před ním objevil nádherný křišťálový palác. Uvnitř seděla na zlatém trůně překrásná panna a s kouzelným úsměvem ho vybídla, aby ji následoval. Edvard sebral odvahu a vstoupil s ní do podzemní síně. U dveří odložil klobouk s podivuhodným kvítkem a pokračoval dál. To, co spatřil uvnitř, ho oslnilo. Obrovská síň zářila tisíci světel a jejich odlesky se třpytily v nesčetných drahokamech a hromadách ryzího zlata.

Krásná panna mu dovolila, aby si z pokladů vzal, co se mu zlíbí. Edvard neváhal a naplnil si všechny kapsy zlatem a drahokamy. Když se chystal odejít, panna ho varovala: „Nezapomeň na to nejlepší.“ Edvard se rozhlédl po síni a zahlédl nádherný drahokam, který se třpytil víc než všechny ostatní. Vzal ho tedy s sebou, protože se mu zdál ze všech pokladů nejvzácnější. U východu uslyšel stejná slova znovu: „Nezapomeň na to nejlepší.“ Chlapec se zarazil, ale nemohl přijít na to, co by ještě mohl vzít. Vždyť měl kapsy plné zlata a drahokamů. A tak se rychle vydal ven. Ještě jednou, těsně před východem, zaslechl varovná slova. Tentokrát už se polekal a ze síně vyběhl. Za jeho zády se s ohlušujícím třeskotem zavřela vrata. Edvard omráčený padl k zemi.

Když se probral, cítil bolest v patě. A tehdy zjistil, že mu chybí klobouk. Spolu s ním zmizelo i kouzelné kvítko. V tu chvíli Edvard pochopil, co mu tajemná panna celou dobu připomínala. Právě kvítko bylo tím nejlepším pokladem, jenže už bylo pozdě. Křišťálový palác i jeho nesmírné poklady zmizely a šternberský zámek zůstal zase takový, jaký jej znal. Edvard už se do kouzelného podzemí nikdy nedostal.