O lakomé panně

V okolí hory, které se říká Zlatý grůň, byla rozlehlý park. A v tom parku zámeček. V něm bydlela osiřelá dívka, dědička velikého panství. Nadevše milovala zlato, šperky, drahokamy. Stále se ji zdálo, že je málo bohatá a ona toužila po velkém bohatství. Nevěděla, jak si pomoci, než lakotou. Šetřila na služebném lidu, platy mu nedávala žádné. Musel jí sloužit jen za stravu a tak si časem vysloužila přezdívku – Lakomá panna. Od své chůvy slyšela, že v nitru hory jsou ukryty obrovské poklady. že se tam už pro ně vypravil několik rytířů, ale že se dosud nikdo z nich nevrátil. Lidé si potají šeptali, že je v hoře jistě stihlo neštěstí. Poklady ze Zlatého gruně, že může získat jen člověk potřebný, spravedlivý, zlatovlasý, železnoruký a hlavně dobrosrdečný. Když se to vše Lakomá panna dozvěděla, přemýšlela ve své chtivosti, jak ty poklady získat. Vlasy měla černé, proto si obstarala zlatou paruku. Nechala si udělat železnou rukavici a to další, řekla, si vyřídím na místě. Jedné noci si oblékla černou pláštěnku s kapuci, aby nikdo nepoznal, že si jde poklad v hoře vyzvednout. Její přípravy pozorovala komorná Evka a neváhala o tom říci svému milému Jankovi. Potají se vydali za svou paní. Vždy tolik rytířů se z hory nevrátilo zpět, co kdyby paní potřebovala naši pomoc, tak uvažovala dobrodušná Evka. Ve štítu hory vchod do jeskyně a k němu lakomá panna mířila. Už se v duchu viděla majitelkou zlata, které hora skrývá. Před vchodem do jeskyně se zastavila, odhodila pláštěnku i závoj, nasadila si zlatou paruku, zapálila pochodeň a nasadila si železnou rukavici. Potom rázně a odvážně vstoupila do jeskyně. Noc byla deštivá. Vítr vyl v korunách stromů tak strašidelně, že se Evka s Jankem třásli strachy, ale přesto čekali opodál vchodu do jeskyně. “ Co s ní asi je, že se stále nevrací ? “ uvažovala Evka, “ budeme se tam muset za ní podívat. Sama bych se bála, ale s tebou, Janku, se nebojím.“Když opět uplynula dlouhá chvíle a Lakomá panna byla stále v hoře, rozhodli se Janek s Evkou, že půjdou svou paní hledat do hory. Už svítalo, nastával nový den, zpěv ptáků burcoval myšlenky mladých lidí. Vešli do tmavé jeskyně a opatrně kráčeli temnou chodbou podzemím, až se dostali do prostorné síně. Tam vám bylo krásy. Z vysokého stropu tu visely zlaté a stříbrné krápníky a v prostorách té rozlehlé síně, stály porůznu zlaté a stříbrné postavy. Dosud zde plála pochodeň zámecké paní a ta vrhala tajemné světlo na všechnu tu krásu kolem. Janek s Evkou se jen pátravě dívali, kde by jejich paní mohla být, dosud spolu nepromluvili slovíčko. Tu, kde se vzal, tu se vzal stál před nimi Pán hory a strážce pokladu. Promluvil: “ Nebojte se mně, vám se nic zlého nestane. Nepřišli jste pro poklad. Vás sem vedlo dobré srdce. Chtěli jste pomoci své lakomé paní, i když jste dobře věděli, že si nezaslouží vaší dobrotu. Lakomá panna teď pyká za svou lakotu a chtivost. Byla dost bohatá a ještě ji bylo málo. Celý život se chtěla koupat ve zlatě, proto jsem ji ve zlato proměnil.. Vidíte, tady stojí. V ruce ještě drží železnou rukavici. Myslela si, že lstí získá všechny poklady pro sebe. Ale mýlila se. Na nic ji byly všechny přípravky. Byla po právu potrestána, neboť sem nepřišla z potřeby, ale ze ziskuchtivosti, jako ostatně i ti páni rytíři, které zde vidíte ve zlatém i stříbrném provedení. Z pokladů hory může beztrestně čerpat jen ten, kdo je opravdu potřebuje, má opravdu zlaté vlasy, opravdickou železnou ruku a dobré srdce. Ty Evko, máš zlaté vlasy, lesknou se ti víc než to zlato kolem. Ty Janku, máš pevnou železnou ruku. Jsi silný a nelekáš se ani té nejtěžší práce, dobré srdce máte oba dva. Tlačí vás bída a chcete se brát , potřebujete proto pomoci. Vezměte si hrudku zlata a jděte s Pánem Bohem pokojně domů.“ Evka s Jankem si tedy vzali malý kousek zlata, pěkně za něj poděkovali a rozloučili se. Pán hory jim požehnal a zavázal mlčením, aby o tom, co v hoře viděli, nikomu nepovídali. Rádi to slíbili a také splnili. V manželství žili spokojeně, práci se nevyhýbali a ani svým dětem neprozradili, co se jim přihodilo ve Zlatém gruni.