Příběh o hradebním pokladu

Podle starého vyprávění nechali poličští radní v dobách husitských válek nebo během třicetileté války shromáždit nejcennější městské poklady. Šlo o zlaté kalichy, stříbrné mince a drahé kameny z radnice i kostelů. Aby majetek nepadl do rukou plenících vojsk, zazdili ho hluboko do nitra masivních kamenných hradeb. Lidé, kteří poklad uschovali, padli v následujících bojích nebo zemřeli na morové rány. Tajemství o přesném místě úkrytu si vzali s sebou do hrobu. Pověst říká, že jednou za sto let, přesně o Květné neděli v čase, kdy se v kostele čtou pašije, se hradby na jednom místě samy otevřou a poklad zazáří jasným, modravým světlem. Kdo by však u sebe neměl uříznutou vrbovou proutku nebo byl příliš chamtivý, toho by hradby zaživa pohřbily. S pokladem se pojí ještě jedna tajuplná postava – přízrak bezhlavého rytíře nebo velkého černého psa s ohnivýma očima. Tento strážce prý v noci obchází po hradebním ochozu podél dnešní ulice Na Bídě a hlídá, aby nikdo kameny nerozvaloval a poklad nehledal.