Jak pochodil svatý Petr v Žíželicích

V těch dobách, kdy ještě Pán Ježíš se svatým Petrem po zemi chodili, přišli také do Žiželic u Žatce. Byli od rána na cestě, a že už bylo k polednímu, Petrovi se žaludek ozýval. Šli podle selského statku, a tamodtud táhla se líbezná vůně. Petr se zastaví, chvíli pozoruje, potom vtáhne nosem vzduch a povídá k Pánu Ježíši:

„Pane, tam se něco smaží. Tam zajdeme, snad nám taky kousek něčeho dají.“ Pán Ježíš se usmál, neřekl nic a šel za chtivým Petrem, který zamířil do statku. Tam vskutku selka smažila koblihy. Měla už jich plnou mísu, radost bylo pohledět. Petrovi se sbíhaly sliny v ústech. Prosil selku, aby jim dala něco k jídlu, že jsou vyhladovělí. Při tom pošilhával po koblihách, myslel, že by jim mohla z nich uštědřit. Ale selka byla lakomá: aby se těch pocestných zbyla, strčila Petrovi jednu kobližku a řekla: „Nate a jděte spánembohem!“ Jak se potom otočila k plotně, jedna kobliha, ještě horká, spadla jí náhle s okraje mísy na zem. Petr se honem shýbl, sebral koblihu, a šup! s ní pod klobouk. Ale div že bolestí nezahvízdl! Horká kobliha pálila jej na hlavě až běda. Přece neřekl nic, třebaže mu vystoupily slzy do očí, jak ta kobliha pálila. Byl jist, že selka nic neviděla, a myslel, že ani Pán Ježíš nezpozoroval nic. Když vyšli svatí poutníci ze statku, zastavili se pod lipou. Petr podívá se lítostivě na kobližku, kterou jim selka dala a chce ji roztrhnout, aby se s Pánem Kristem rozdělil. Ježíš mu ale řekl: „Proč to dělíš? Dej sem celou, máš ještě!“ „Vždyť nám ta lakota dala jen jednu,“ Petr honem na to.

Pán Ježíš se usmál, pokývl hlavou, potom vztáhl ruku a nadzvedl Petrovi klobouk. Kobliha vypadla, a zahanbený Petr shýbl se pro ni. Potom si sáhl na popálené temeno: jak se ulekl, když nahmátl hrst slezlých vlasů. Od horké koblihy udělala se mu na temeni lysina. Od té doby prý malují svatého Petra s lysinou na hlavě.