Kovář a ďábel

Pod Helfštýnem u Bečvy stála kdysi kovárna. Řemeslo se tu dědilo z otce na syna. Kovář byl pracovitý člověk, staral se o ženu a devět dětí. Byla jich plná chalupa, ale bídu neměli. V kovárně po celý den bušilo kladivo a zvonila kovadlina. Když bylo třeba, koval kovář koně i do rána. Práce bylo pořád dost v kovárně i na poli, které k ní patřilo.

Jedné letní noci byla bouřka na spadnutí, když zatloukl někdo v kovárně na okno. „Hej, kováři, vstávej! A okuj mi koně!“ Kovář se obrátil v peřinách a podíval se jedním okem, co se děje. V záři blesku spatřil za oknem vznešeného pána v baretu a plášti, jak drží za uzdu koně. Nezbylo mu, než aby vstal a pozdního zákazníka obsloužil. Honem si natáhl pantofle a kolem pasu uvázal koženou zástěru, potom otevřel vrata dokořán a hluboce se pánovi uklonil. Ten na něho spěchal a hartusil: „Pospěš si, kováři! Ještě mám před sebou dalekou cestu a můj kůň potřebuje novou podkovu.“

Kovář se ho však nezalekl. Byl už na všelijaké pány zvyklý a nic ho nevyvedlo z míry. „Pojď dál, vznešený pane! Než koně okuji, můžeš si u nás odpočinout. Zatím ta nepohoda venku přejde,“ řekl dobrácky kovář a vzal hnědáka za uzdu. Pán však koně strhl zpět. „Jen ho nech být. Sám koně podržím, rád se plaší. Ty si pospěš, ať je brzy okován a vyrazíme. Větru a bouře se nebojím, pojedeme s nimi o závod.“

Kovář vešel do kovárny, rozdělal oheň a připravil si náčiní. Potom nahřál podkovu a vyšel před kovárnu. Kůň stál jako beránek. Když mu ji přikul, poplácal ho po pleci. Potom pán vsedl na koně a kováři hodil váček s penězi. „Dobře jsi svou práci odvedl, dobře ti zaplatím, kováři!“ Potom pobodl koně a tryskem ho hnal přes pole a louky k Lipníku.

Když se kovář vrátil do jizby, žena na něho čekala. „To je dost, že už jdeš! Co jsem strachu o tebe zažila, ani si nedovedeš představit. Venku takové povětří, že mne až hrůza obchází. A kdo byl ten pán?“ „To byl nějaký divný host, ale koně měl pěkného, hnědáka. Za jednu podkovu mi dal celý váček peněz. Podívej se!“ Kovář vysypal peníze ženě na peřinu. Byla jich pěkná hromádka. A kovářka spráskla ruce údivem. „Tolik peněz za jedinou podkovu? To jsem ještě nikdy neviděla.“ „Já také ne. Po světě chodí ale všelijací lidé a mají peněz nazbyt,“ řekl kovář a měl se ke spaní.

Žena však nemohla usnout. Z mysli jí nešel ten bohatý pán a úsilovně přemýšlela, kdo by to mohl být.

Druhého dne zase přišla bouře z hor. Blesk stíhal blesk a déšť z nebe lil jako z konve. V kovárně byly děti už dávno na peci, když kovář s kovářkou seděli u stolu a svítili hromničkou. Vtom někdo zabušil na okno a v záři blesku uviděli černou postavu pána. Kovář chtěl jít otevřít, ale žena ho chytla za ruku. „Nechoď nikam! Mám strach, že se něco zlého přihodí. Ten černý se mi vůbec nelíbí a kdoví, odkud vlastně je.“ „Neměj strach!“ chlácholil ženu kovář „Takových jsme už viděli. Přijedou, poroučejí jako by jim samo peklo patřilo, a potom všichni stejně potřebují poctivou kovářskou práci. A tu umím jak se patří odvést.“

Černý pán čekal netrpělivě před kovárnou a držel za uzdu krásného koně, grošáka. Déšť smýval koni z těla prach a pot. Bylo vidět, že je po dlouhé cestě. Když kovář vyšel, pán mu přikázal: „Můj kůň potřebuje dvě nové podkovy. Pospěš si, kováři! Ještě mám kus cesty před sebou.“

Kovář se uctivě pánovi poklonil, pak beze slova šel a koně okoval. Přitom si všiml, že je to týž pán jako minulé noci, jen koně měl jiného. Nic se mu ten pán nelíbil, proto koni nad pravým kopytem vypálil železem malou skvrnku, aby ho poznal. Černý byl s kovářovou prací spokojen, hodil mu dva váčky peněz a tryskem odjel.

Ve vikýři kovárny seděla kovářka a celou tu dobu se dívala na černého pána. Když pobodl koně ostruhami a vyjel od kovárny, déšť rázem ustal, ale blesky se míhaly oblohou a bylo vidět jako ve dne. Na rozcestí se pán s koněm třikrát otočil a potom se oba vznesli vzhůru jako ptáci. Za nimi se táhl ohnivý pás a ztrácel se naproti v horách tam, kde je peklo.

Kovářka všechno viděla a krve by se v ní byl nedořezal. Když se vzpamatovala, seběhla do kovárny a hned na kováře: „Čistému ptáčku jsi koně koval. Jen co je pravda. Byl tu sám ďábel, pekelský kníže. Já to tušila,“ lamentovala kovářka. „Já jsem tě varovala, ale tys vedl svou a nedal sis poradit. Ten ďábel trápil jistě nějakou ubohou duši a tys mu v tom pomáhal.“ Kovář se polekal. S takovým pánem nic mít nechtěl. Už ho bohatá odměna vůbec netěšila. Měl dočista po radosti.

„Kdo mohl vědět, že je to pekelský kníže?“ bránil se. „Až přijde po třetí, dám si na něho pozor. Peklu sloužit nebudu.“ A začal přemýšlet, jak by té hříšné duši, proměněné v koně, pomohl. Venku se zatím vyčasilo a na nebi se ukázaly zase hvězdy. V kovárně té noci kovář s kovářkou nespali.

Třetího dně přišla zase bouře, ale byla daleko horší, než ty dvě předešlé. Vichor lámal stromy a řeka hučela jako o povodni. V kovárně seděli všichni kolem stolu a svítili hromničkou. Když byla bouře nejprudší, zabouchal někdo na okno. Kovář šel otevřít. Před kovárnou stál pán v tmavém plášti a držel za uzdu koně černého jako havran.

„Dnes, kováři, nějak sis pospíšil! Když dáš koni všechny čtyři podkovy nové, bohatá odměna tě nemine!“

Kovář se pánu poklonil a potom si hleděl svého řemesla, Kůň měl nohy zkrvavělé, ale přece jen kovář na pravé noze nahmatal malou ranku právě tam, kde stejnou udělal včera grošákovi. Kovářka měla pravdu. Černý pán byl pekelský kníže. Kovář se ho ale nebál. Důkladně se na jeho návštěvu připravil. Znovu se poklonil pánu a řekl: „Dnes, pane, práce trochu potrvá! Čtyři podkovy není jedna. Posad se tu na lavici, abys nám nevynesl spaní.“

Černý se ani nezdráhal. Uvázal koně ke sloupu a sedl si u kovárny na lavici. Věděl, že je kovář dobrý řemeslník a koně mu dobře okuje. Kovář bral do ruky to a zase ono. Najednou skočil za dveře, kde měl připravenou putýnku svěcené vody. Vzal ji a jedním rázem vylil černému za krk. To byla rána! Zablesklo se a vtom tu stál sám kníže pekel ve své pravé podobě, s blanitými křídly, koňským kopytem a ohonem. Ďábel kováři zahrozil, hrábl kopytem a vznesl se do povětří.

Kolem kovárny se rozlila světlá záře a u sloupu stál kůň bílý jako padlý sníh. Kovář byl tak překvapen, že ani nemohl promluvit. Zato kůň ho oslovil lidským hlasem. „Děkuji ti za vysvobození, kováři! Prokázal jsi mi dobrou službu. Ještě o jedno tě však prosím. Odvaž mi uzdu a budu svobodný na věky!“ Kovář nemeškal, uzdu koni odvázal a vtom se bílý kůň proměnil ve statného rytíře. Než ale ho mohl kovář oslovit, rytíř se rozplynul v bílé mlze a vítr odvál mlhu za řeku. Kovář byl jako u vytržení. Už toho bylo i na něho moc. Sedl si na lavici, kde před tím seděl pekelský kníže a dal hlavu do dlaní.

Když se potom rozhlédl kolem sebe, nevycházel z údivu. Tam, kde ďábel setřásl z kožichu kapky svěcené vody, vyrostly květy zlaté divizny a bylo jich tu jako naseto. Pod lavicí našel váček s penězi třikrát tak veliký, jako byly ty předešlé. Tak ho odměna přece jen neminula. Když se to kovářka ale dověděla, jinak nedala, než že musí všechny ty peníze z domu. Tak je kovář rozdal chudým a potřebnějším, než byl sám.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?