Smíření bratři

Žili kdysi ve Svádově dva bratři. První z nich se jmenoval Fridrich. O jedno léto mladší byl Heinrich. Vyrůstali spolu málem jako dvojčata a uměli stát jeden při druhém.

Jejich otec onemocněl a brzy zemřel. Ještě než se tak stalo, požádal staršího syna, aby dobře spravoval celý jeho majetek do té doby, než Heinrich dovrší plnoletosti.

Heinrichovi se otcovo přání nezamlouvalo. Cítil se ošizený a ponížený. Jeho mladou mysl mu zatemnila zlost, zmocnil se ho hněv. Z bratří se stali sokové. Minula dlouhá léta. Oba bratři se již oženili. Fridrich žil se svou chotí Alžbětou na panství v Tašově a Heinrich zase s milovanou Annou ve Svádově.

Jednoho dne poslal Heinrich svému bratrovi list a v něm stálo: „Bratře, vyzývám tě na souboj. Přijed' nazítří v poledne k Valtířovu. Zde zkřížíme zbraně." Fridrich se velmi zdráhal. Bratrovražedný souboj byl proti jeho mysli. Trvalo dlouho, než se rozloučil s Alžbětou a vyšvihl se do sedla. Když přijel na smluvené místo, seskočil z koně a klidným hlasem řekl Heinrichovi: „Tu jsem, bratříčku, přijel jsem beze zbraně. Jestli chceš, ukonči můj život a ponech si otcovo dědictví."

Jak toto Heinrich uslyšel, zahodil svůj meč, objal bratra řekl: „Chyboval jsem, odpusť. Pojd'me už navždy žít v přátelství a lásce." Oběma dojetím vyhrkly slzy. To bylo shledání.

V malebné krajině, na břehu řeky Labe ve Valtířově, kde místo řinčení zbraní zavládl smír a klid, nechali postavit kostelík, který tam stojí dodnes.