Pověst o střekovské bílé paní

Na mnoha hradech a zámcích se vyprávějí příběhy o bílé paní. Nezvyklá postava pověstí bývala často spřízněna s některým šlechtickým rodem. Vypravěči ji popisovali jako zjevení oblečené na znamení smutku do bílého oděvu, splývajícího v hlubokých záhybech až k zemi. Vlasy měla zakryté bílou rouškou. Lidem se bílá paní zjevovala nejčastěji v noci.

Také ústecký hrad Střekov má svou bílou paní. V polovině 16. století získal hrad Střekov do svého majetku rod Lobkoviců. Rodové jméno Popel je odvozováno od vesnice Popelov u České Lípy a dalo vzniknout i rodovému heslu: „Popel jsem a popel budu.“ Když hrad získal do svého majetku Václav Popel z Lobkovic, byl hrad už značně zchátralý a nutně potřeboval opravu. Novému majiteli se podařilo prosbami oslovit královský sněm a získal na nejnutnější práce z královské pokladny 300 kop grošů. Hrad opravil a zvelebil do té míry, že se opět stal pohodlným k bydlení. V té době vrcholila sláva střekovského hradu.

Vypráví se, že se po čase do hradu Střekova rozhodl přistěhovat se svou mladičkou manželkou Marií Vilém, další potomek z rodu Lobkoviců. Mladí manželé si přáli, aby se jim jejich dítě narodilo na rodovém sídle, a proto se vypravili na dlouhou cestu na hrad. Do Ústí přijeli cestovním vozem a potom je převozník přeplavil na druhou stranu Labe.

Krátce nato se šlechtickým manželům narodil syn a byl pokřtěn v zámecké kapli. Slavnost, která po této radostné události následovala, rozezněla hlučným veselím pevné střekovské stěny hradu. Nikdo ale v té chvíli netušil, že to je naposledy. Brzy poté, už čtvrtý den, matka zemřela a později i její synáček. V černém pohřebním voze odvezli oba v rakvích do Duchcova a tam je v chrámu pohřbili do rodinné hrobky Lobkoviců. Smutný Vilém dlouho po synáčkovi a manželce truchlil a na hrad Střekov zanevřel. Už nikdy se na hrad nevrátil a ještě téhož roku hrad postoupil nové majitelce, paní Polyxeně z Lobkovic.

Od té doby se začala zjevovat na hradě Střekově bílá paní. Bloudila opuštěnými hradními komnatami, procházela v různých denních i nočních dobách chodbami a vždy nesla v náručí děťátko. Přitom usedavě plakala. Po čase i náš kraj zasáhla třicetiletá válka a v zemi nastalo bezvládí. Obyvatelé z vesnic v okolí Střekova houfně opouštěli své domovy. Na hradě Střekově se střídaly vojenské posádky a nakonec zůstal hrad zcela opuštěn. Později postihla obyvatelstvo v okolních vesnicích epidemie moru a zkáza hradu byla dokonána. Pak už nikdo bílou paní neviděl.