Potrestaná lenost aneb Spící panna

V dobách, kdy se ještě různé zázraky stávaly, žila ve vesnici Brenná se svými rodiči dívka jménem Jana. Široko daleko ji všichni znali. Pro její krásu, ale také pro její lenost. A právě pro tu lenost ji žádný mládenec nechtěl za ženu. Líná Jana se jí říkalo.

Co se jí rodiče nahovořili do duše, co jí všelijakými nehodami, jež ji za její lenost stihnou, hrozili, ale vše bylo marné. Ani to, že pro svou lenost snad starou pannou zůstane, jí nevadilo. Matce pomohla, jen když musela, a sama od sebe se do žádné práce nikdy nepustila. Jen do lesa na borůvky, na houby či na dříví ráda chodila, a to jen proto, že si tam mohla vyhledat pěkné místečko, kde ji nikdo z blaženého nicnedělání nerušil. Dřeva přinesla pak sotva na louč, borůvek, že by koláč jako nehet sotva napůl zaplnily a houby prý nerostou.

Jednou zase, bylo to právě na den sv. Jana, tu dívku napadlo, že by se měla vypravit na houby. Matka ji velmi napomínala, aby opravdu sbírala, někde neusnula a včas se vrátila domů. Ale to už mluvila jen do větru, dcera už dávno byla venku ze dveří.

Už se smrákalo, když rodiče vzpomněli, že by se Jana konečně měla vrátit z lesa. Marně ji však čekali. Když hluboká noc všude rozestřela svá černá křídla, rozhodli se oba vylekaní lidé své dítě jít hledat.

Noc byla temná, mračná, sotva na pár kroků vidět. Dlouho procházeli okolní lesy, ve strachu o dceru zapomněli i na to, že je svatojánská noc, kdy dochází k různým divům. Náhle se před nimi les rozestoupil a v té chvíli spatřili vyšlým měsícem ozářenou louku, na níž k jejich veliké radosti ležela spící Jana.

Ta radost však neměla dlouhého trvání. Kolem dívky bylo vidět veliké hemžení, a když svou pozornost zbystřili, poznali, že všude se tráva pohybuje od velkého shluku hadů. A mezi nimi jeden se zlatou korunkou královskou na hlavě. Ten pak velice zlobně syčel, až všechen ten ruch a hluk kolem se utišil. Potom hadí král, neboť on to byl, se vztyčil nad dívkou a pravil zlým hlasem: „Neblahá dívko líná, do lesa jsi na houby vyšla, ale ještě jsi ani klobouček hříbka nezahlédla a už sis místo nalezla, kde bys lenosti své hověla. Nuže, nechť je ti té lenosti přáno! Lež zde na věky! Ale co hůř. Tys místo mé oblíbené vzala a tím mně i mým poddaným po celý půlden zabránila hřát se na slunci, jak zvyk nám káže. Staň se tedy skálou k slunci se pnoucí, na níž já svůj trůn věčně budu mít!"

Na ta slova se obloha opět zatáhla, vše zmizelo a užaslí rodiče s hrůzou spatřili, že z místa, kde ležela jejich spící dcera, náhle se tyčí temný skalnatý vrch. Otočili se a prchali s pláčem pryč. Když se pak po chvíli z úděsu vymanili a ohlédli s nadějí, že je snad jen smysly šálily, spatřili proti obloze pnouti se vrcholek, jenž měl podobu obličeje spící jejich dcery.

Tak krutě potrestána byla Janina lenost a neúcta, s jakou se stavěla k radám rodičů. A tak se vysvětluje vznik kopce, jenž blízko Brenné se vypíná k obloze a z některé strany se podobá hlavě spící dívky, s lesnatým porostem jako kadeřemi rozhozenými kolem. Proto se také ten skalnatý vrcholek nazývá Spící panna a výstrahu svým jménem dává všem těm, kdo by snad chtěli leností nešťastnou Janu napodobovat. Dodnes pak lidé chodí na Spící pannu s velikou opatrností, protože ve skaliskách se to jedovatými zmijemi jen hemží. Vždyť hadí král zde má svůj trůn.