O posvátném háji

Tajemné obřady se zde pravděpodobně odehrávaly až do 11. století, které začalo v českých zemích ve znamení boje proti pohanským kultům. Ze země byli vypovězeni pohaní knězi a čarodějové. Chrámy a všechny pozůstatky pohanských kultů byly zničeny, takže do dalších staletí se neuchovaly žádné hmatatelné důkazy existence těchto staveb a lokalit. O tomto počínání dávných předků se dovídáme prostřednictvím záznamů v kronikách a homiliářích, které tím, že zapovídají uctívání stromů, pramenů a věštění v posvátných hájích, potvrzují jejich existenci.

Nejstaršími svatyněmi našich předků bývaly panské lesy, později se pohanské slavnosti odehravali v posvátných hájích.

Právě jeden takový háj byl údajně i na vrcholu Slunečné. Háje byly ohrazeny dřevěnými ploty se vstupní branou, kam mimo určené dny mohli vstupovat pouze knězi nebo lidé, jimž hrozilo bezprostřední nebezpečí smrti. Byly zakládány na pasekách, kde stálo několik vzrostlých stromů, na jichž větve byly zavěšovány kůže z obětovaných zviřat. Uprostřed dominoval mohutný dub, u něhož se shromažďovali uctívači a naslouchali modlitbám kněze, který míval zpravidla ve větvích zavěšenou kazatelnu. Ke kořenům stromů byly přinášeny zvířecí oběti a dary. Kromě náboženských ceremonií spojených s obětováním byl háj také místem soudů a slavností. Na těchto místech nesměl být žádný strom poražen. Staré zákóny byly v tomto ohledu velmi nemilosrdné. V nich se pravilo, že kdo odřeže kůru ze živého stromu, bude tvrdě potrestán, kdo dokonce zdravý strom pokácí, bude souzen podle pravidla: život člověka za život stromu. Zákony se opíraly o silnou víru v to, že stromy mají duši, tudíž i cit a vnímají bolest stejně jako člověk, krvácejí žlutobílou krev a při zranění vydávají nářek a steny jako lidské bytosti. Pokud bylo nutné strom porazit, dělo se to velmi ohleduplně. Mnohde byl první zásah doprovázen jistým úkonem, který spočíval v tom, že člověk přiložil k záseku rty a vysál trochu mízy, aby se spojila v jeho těle s krví, což byl jakýsi rituál bratrství. Ten duši stromu umožnil, aby se na nějakou dobu mohla usídlit v těle člověka a nevnímala tak bolest spojenou s kácením jejího těla. Bylo samozřejmostí poprosit každý strom určený k odstranění o odpuštění. Později přestal být strom chápán jako živá bytost, která má vlastní duši a vědomí. Věřilo se, že stromy jsou sídlem nadpřirozených bytostí, duchů stromů nebo lesních božstev, která mohou na sebe brát lidskou podobu a jsou nadána nadpřirozenými schopnostmi jako darem léčitelským, věšteckým apod. Tehdy se začínají v posvátných hájích stavět oltáře bohů, božnice a chrámy. V ojedinělých starých záznamech jsou chrámy popisovány jako kamenné či dřevěné stavby, které oplývaly bohatstvím a krásou interiérů. Uprostřed chrámu stála na kamenném podstavci v nadživotní velikosti modla některého z bohů vyrobená z dubového dřeva. Podlahu zametali knězi březovými ratolestmi, uvnitř se nesmělo hlasitě mluvit, ba ani hlasitě vydechovat, aby člověk neposkvrnil božskou duši. Zpěvy a modlitby byly pronášeny ústy překrytými dlaněmi.

Toto vše si člověk může na vrcholku hory Slunečné připomenout, protože mystické odkazy lidského rodu přežívají převážně díky věčné lidské touze po nepoznaném a tajemném, která odhaluje druhou tvář historie. Tu, která vykukuje ze zažloutlých stránek starých knih, vystupuje na světlo během vypravování pamětníků či jen tak prostě se zjeví citlivým duším, aby dala prostor pro jejich fantazii.