Strakonický dudák

V strakonickém kostele před dávnými lety visely za oltářem dudy. Pověsil prý je tam dudák na památku svého zachránění. Jméno dudákovo bylo Švanda, pověst o něm je známa. Takto ji vypravují:

Švanda byl veselý chlapík. Táta jeho byl dudák, chlapce už od malička učil hrát na svůj nástroj, od toho času, kdy kluk dovedl pod paždím měch stisknout. A když táta umřel, odkázal synovi dudy, a tak potom ten po muzikách a po svatbách chodil, všude ho rádi viděli, jak jen kde jeho dudy kvikly, hned lidé věděli: tam bude veselo. Písniček uměl mladý dudák na kopy, zahrát dovedl pěkně do skoku, a chasa říkala, že se jí při žádné muzice tak netancuje jako při Švandových dudách. Také pít dovedl Švanda, pít, až se hory zelenaly. Za muziku mu lidé dobře platili, a veselí chlapíci, kteří se rádi často korbílku na dno dívali, také Švandovi v hospodě dávali naliti a měli z toho radost, když on, čím víc pil, tím byl veselejší. A vydržel hrát až do rána. Bez Švandy v celém okolí muziky nebylo. Ale že se Švandovi tak dobře vedlo, spustil se s dobré cesty. Často se opíjel, také v karty hrál, prohrával všecky peníze, které vydělal. Říkali si lidé, že to s ním jednou špatně dopadne.

A věru, měl on na mále.

To jednou na podzim seděl v hospodě ve vsi blízko Strakonic. Ne při muzice. Při té hrál den předtím a vyhrál tam plnou čepici měďáků i stříbrných grošů. Toho druhého dne zašel si do hospody, kde se v karty hrávalo; věděl, že tam karbanickou chasu najde pohromadě. Sedl si ke kartám a pustil se do hry. Při tom si z korbele pilně přihýbal. Štěstí mu toho dne nepřálo, padala mu pořád špatná karta. Bylo teprve po jedenácté hodině, když Švanda prohrál poslední měďáky. Neměl ani, čím hospodskému za pivo zaplatit. Hospodský Švandu znal a zapsal si jeho útratu na prkno v nálevně. Švanda zatím sebral dudy — nikdy bez nich nechodil — přehodil si je přes rameno, čepici narazil si do týla a vyšel z hospody. Byla tmavá noc, na nebi honily se mraky. Švanda šel nejistým krokem, mířil ke Strakonicům. Cestou mluvil sám k sobě, proklínal karty, v nichž zase všechny peníze utopil, na celý svět huboval.

A jako by mluvil k těm, kdo ho předtím obehráli, bručel: „Jen počkejte, kamarádi, však já vám jednou všem vypálím rybník! Vyhraju si u muziky groše a potom se dám do karet! Ale pít nebudu, ne, aby se mi zas karty před očima nepletly. Teď jen aby zas někde byla brzy pořádná muzika, abych nebyl dlouho bez peněz!“ Co to tak Švanda povídá, mihne se vedle něho nějaká postava.

Švanda se zarazí, podívá se stranou a vidí, nějaký člověk vyrovnává s ním v kroku. Hubený, trochu přikrčený, napadá na nohu. Do tváře mu Švanda neviděl, byla tma. Ten člověk hned se dal se Švandou do řeči a prý, nešelli by zahrát k tanci. Švanda nikdy bázlivý nebyl, i tentokrát měl kuráž, nic se toho neznámého nebál. A jak slyšel o hraní, hned byl při tom. Tu ten druhý, že Švandu povede. Vzal ho pod paždí a přidali do kroku. Švanda měl hlavu ještě zamženou, nevěděl dobře, kam ho neznámý vede. Nešli ani dlouho, najednou tu před nimi u cesty domek, okna osvětlená, za nimi plno lidí, hluk až ven se ozýval.

„Už jsme na místě,“ povídá neznámý. „Už čekají na dudáka. Až přijdeme dovnitř, ty se na nic neohlížej, sedni, kam ti ukážu, čepici polož vedle sebe a spusť! Až ti budou do čepice peníze házet, a ty jim budeš chtít děkovat, nesmíš jmenovat toho, v koho věříš! Poslechni mne, dobře pochodíš!“ Švanda jenom přikyvoval. Ten neznámý zavedl jej do stavení. Otevřel dveře do veliké světnice, tam byly dokola při zdích stoly, od svíček na stolech plno světla, nějací lidé za stoly seděli. Švanda nevěděl, kdo by to asi byli, měli korbely před sebou a pili. Prostřed světnice se zase jiní točili s nějakými ženskými, ale muziku tam neměli, jen si sami pozpěvovali divnou notu takovou. Jak Švanda vkročil do dveří a uhlídali ho, hned se dali do křiku:

„Dudák, sláva, je tu dudák! Zahraj, brachu, zahraj, a hezky zvesela!“

Průvodce posadil Švandu hned blízko u dveří, Švanda položil beranici vedle sebe na stůl, přichystal si dudy a spustil. A teď to začalo. Jaktěživ neviděl dudák takové skoky, jako ti tanečníci prováděli. Div se stropu nechytali. A křiku bylo a výskotu! Každou chvíli někdo z tanečníků mu do čepice stříbrňák hodil. Švanda nestačil volat: „děkuju!“ A v hrdle mu také nevyschlo: postavili mu na stůl pořádný korbel s pivem, z toho on si přihýbal; ale nadiv! korbel byl stále plný, třeba nikdo nedoléval.

Takový křik a hluk tam byl, jako by chalupu chtěli zbořit. Ale Švandovi se to líbilo. Měl pořád co pít, peněz přibývalo. Když se po chvilce po čepici ohlédl, vidí, že je v ní stříbrňáků dovrchu. A tu Švanda v radosti zdržet se nemohl, vykřikne: „Zaplať Pánbůh, milí páni!“ Jen ta slova z úst vypustil, najednou rána, jako když hrom udeří. Švandovi se udělala tma před očima, svět se s ním zatočil a on ztratil vědomí. — Bylo sychravé podzimní ráno, slunce ještě někde za horou dospávalo, když po silnici k Strakonicům ubíralo se z blízké vsi pár mužů do práce. Ranní větřík foukal studeně, lidé šli bystrým krokem, aby se trochu zahřáli. Přicházeli ke křižovatce, kde u cesty stála spravedlnost šibenice.

Čtyři sloupy do podezdívky zapuštěné, nahoře čtyřmi ležatými břevny spojené. Na břevnech skoby důkladné, na dvou z těch skob těla už zetlelá visela na řetězech. Pro výstrahu ponechána tam byla těla lotrů viselců, za těžký nějaký zločin pokutovaných. Nahoře na břevnech pár havranů sedělo, hlavy pod křídly, spali. I jiní ti černí ptáci sem už přiletovali. Lidem, kteří toho rána tamtudy se ubírali, nebyla to nová podívaná. Ale když přicházeli blíže, povídá jeden z nich: „Pohleďte, kdo to tam schoulený sedí v šibenici!“ Dívají se druzí, vidí vskutku v šeru nějakou temnou hromádku na podezdívce. „Snad se to některý z lotrů utrhl a s trámu spadl,“ povídá druhý. „I kdež! Jen dva tu přece viseli ještě včera k večeru, když jsme šli z města.“

Jdou muži blíž, a tu už jeden z nich vzkřikne: „Kýho šlaka! Vždyť je to dudák Švanda! Ten někde pořádně přebral, že si takovýhle nocleh našel!“ Vskutku! Švanda tu sedí o sloup opřen, spí s dudy přes rameno, beranice vedle něho na zdi leží. Budili ho: „Vstávej, Švando! Hola, hola! Kam ses to sem, ke všem čertům, dostal?“

Hodně třásli Švandou, než ho vzbudili. Když se konečně ze spaní probral, díval se vytřeštěným zrakem kolem a nahoru na viselce. Potom se honem vzchopil, spaní ho náhle přešlo, i vystřízlivělý byl v tu chvíli. Doléhali naň otázkami. Ale on jen rukou mávnul, sebral čepici — byla prázdná — a ubíral se se svěšenou hlavou ke vsi, ani se s muži nerozloučiv. Kráčel sám po silnici a rozjímal o tom, co se mu v noci přihodilo.

Věděl teď, komu to v noci hrál, že to duchové popravených byli. Slýchával, že viselci pod šibenicí někdy v noci se veselí, ale nechtěl tomu věřit. Teď sám takové veselí zažil. Kdyby byl jména božího nevzpomněl, byli by jej udávili. Od té doby byl Švanda jako vyměněný. Litoval toho svého nezřízeného života a dal se na pokání, hleděl si svého hospodářstvíčka, tak se obživoval. Dud nechal; odnesl je do Strakonic na děkanství, poprosil, aby je pan děkan dal za oltář pověsit. A tak potom po dlouhá leta visely v strakonickém kostele za oltářem Švandovy dudy. Každoročně prý v ten den a hodinu, kdy Švanda viselcům hrál, ozvaly se v kostele jeho dudy. Ale později někam zmizely, nikdo nevěděl kam. Jen pověst zůstala, daleko se roznesla, o strakonickém dudákovi.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?