Vyprávění o místě Na Běhání

Poblíž města Ústí nad Labem se zdvíhá planina, na níž se v roce 1426 odehrála slavná bitva mezi spojenými husitskými vojsky a křižáky. Planina své jméno získala od toho, že zde před Čechy „běželi“ po bitvě Němci.

Husitský hejtman Jakoubek z Vřesové obléhal město Ústí po tři dlouhé měsíce za to, že místní posádka, tvořená míšeňskými vojáky, svými častými výpady sužovala okolní obyvatelstvo. Když šla městu na pomoc průsmyky Krušných hor křižácká vojska, využili husité možnosti zvolit si příhodné místo k boji. Planina, později zvaná Na Běhání, k tomu byla přímo stvořená. Bylo to místo chráněné ze všech stran, vhodné jak k útoku, tak i v případě porážky k ústupu.

Ještě před bitvou vyslali husité k blížící se křižácké armádě posly s prosbou, aby ti, kteří zvítězí v připravované bitvě, zajatce nezabíjeli, ale jen zajímali. Husité slibovali, že se tak budou k německým zajatcům chovat. Jejich prosba zůstala nevyslyšena, naopak křižáci jim zpupně odpověděli, že „kacířů živiti nebudou“. Husité zaujali na veliké planině postavení, které jim přinášelo veškeré výhody. Nastala bitva, v níž došlo k takovému krveprolití, že prý potok, který tudy protéká, byl toho dne celý krvavý. Husité nelitovali křižáky a ubíjeli je hned, jak je z koní dlouhými háky strhli na zem. A jako snopy po žních pak leželi po polích mrtví bojovníci jeden přes druhého až k nedalekým Krušným horám. Pod vedením Prokopa Holého husité v bitvě, která trvala celý den, slavně zvítězili a křižácké vojsko porazili na hlavu.

Vypráví se, že za humny vsi Hrbovice, na úpatí planiny Na Běhání, je v zemi malá sníženina, které místní říkají „Krvavá jáma“. Je prý z doby, kdy na tomto místě husité pobili nejvíce křižáků a jejich krev zalila prohlubeň až po okraj. Husité tak křižákům naměřili jejich vlastním metrem. Také se říká, že zabití němečtí pánové, kteří v bitvě stáli na straně křižáků, byli pochováni pod jednou hruškou, která stála u cesty vedoucí z Ústí do nedalekých Teplic. Každým rokem se strom obalil bílými květy, ale nikdy na něm nedozrála jediná hruška.

V okolí bojiště Na Běhání stály, zasazeny do země, podivné kamenné kříže. Čas je poničil, zbyly z nich pouhé pahýly a téměř nic z toho, co na nich bylo vytesáno, není k poznání. Kříže byly k vidění na místech, kde zahynulo pod zbraněmi husitských bojovníků nejvíce křižáků. Do husitských křížů byly nejčastěji vytesány znaky připomínající rovný meč, jehož ostří směřuje kolmo k zemi.

Na úbočí planiny, kde se dnes říká Na Běhání, stála lípa. Byla tak stará, že dnes už nikdo neví, kdo a kdy ji zasadil. Staletí vydržela divoké bouře, blesky poničily její mohutnou korunu, vítr polámal větve, čas vyhlodal v kmeni dutinu tak hlubokou, že se kmen zcela otevřel. Ale kořeny stále pevně držely v zemi a strom se každoročně obalil zeleným listím a voněl do okolí lipovými květy. Husitská lípa se stromu říkalo. Byla asi jediným svědkem dávné události. Jen nevíme, zda byla vysazena proto, aby připomínala místo, kde země byla prosáklá krví bojovníků.

Lípa nakonec uschla a někdo ji porazil, ale ona přežila v lidské paměti. Snad dnes rozumíme tomu, proč se lípě nechtělo umírat, proč tak dlouho čekala na svůj konec. Viděla kolem sebe tolik umírajících lidí, že sama chtěla žít co nejdéle.