O Velízi

Nedaleko Žebráka lesnatý kopec Velíz se zvedá, pod nímž leží vesnička stejného jména. Z nálezů, na hoře Velízi učiněných, souditi možno, že tam v dobách pohanských bývala osada nějaká. Povídá se také, že tam byl posvátný háj, v jehož středu stál veliký dub, pod ním obětiště, tam že konány byly pohanské bohoslužby. Na hoře Velízi udál se také příběh, o němž ve starých kronikách se vypravuje:

Když r. 1003 po krátkém, několikaměsíčním panování knížete Vladivoje polského na trůn český kníže Jaromír nastoupil, Vršovci, dávní Přemyslovců nepřátelé, ukládali o život knížete tohoto. Na oko však přáteli se stavěli, a tak jednou v létě přijeli někteří z nich časně zrána na knížecí dvůr, smluveno měli s knížetem, že s ním na lov vyjedou. Kníže připraven jiného průvodu s sebou nevzal, než myslivce dva, Hovoru a Hřivce, a tak všichni vyjeli za řeku Mži čili Berounku. Sotva kníže odejel, manželka jeho Střízka, která ještě na loži trvala, sen měla, v němžto svatý Jan Křtitel se jí ukázal a promluvil k ní takto:

„Vstaň honem, neboť manželi tvému veliké nebezpečenství hrozí. Poruč, ať padesát mužů ozbrojených z hradu vyjede za knížetem. Stopu jeho dojista najdou, ať jen na cestu se dají bez meškání.“ To dořekl světec a zmizel. Kněžna v té chvíli ze sna se probudivši služky zavolala, aby jí velitele stráže hradní přivedli.

Tomu pak o svém snu pověděla i rozkázala, aby padesát mužů nejudatnějších vybral a ihned za knížetem vypravil. Vršovci zatím s Jaromírem byli již v lesích a ujížděli dál a dál, jako by tam někde o zvěři věděli. Také dovedli toho, že myslivec Hovora vzdálil se od nich; chtěliť, aby jim v úmyslu jejich nepřekážel, věděli, že je knížeti svému věrně oddán. Když přijeli na horu Velíz, tu jeden z Vršovců náhle knížecího koně podchytiv zastavil, ostatní pak knížete obklopili, s koně strhli a svázavše jej na rukou i nohou, na zem položili a připoutali ke kolu do země vbitému. Potom rozbíhali se na koních a přeskakovali knížete, k potupě jeho takovou kratochvíli sobě strojili. Mezitím Hovora dostihl Velí ze a zdaleka viděl, jak Vršovci zacházejí s knížetem. Seznávaje, že by proti přesile nepořídil, obrátil honem koně a ujížděl odtamtud, aby pomoc nějakou sehnal někde ve vsi. Nedojel daleko, když narazil na zástup padesáti mužů, kteří zanechali koně své ve vsi pod vrchem a pěšky lesem se prodírali, pátrajíce po knížeti.

Pověděl Hovora knížecím lidem, co se děje, ukázal jim cestu a sám napřed na koni ujížděl, aby byl brzy u knížete; slíbil také, že trubkou loveckou znamení dá, až bude na místě.

Ale když přijel tam, kde Vršovci s knížetem tak hanebně zacházeli, viděl, že oni zatím pána jeho nahého k dubu přivázali a po něm z luků stříleli. Ale ani jediný šíp Jaromíra nezasáhl; zdálo se jemu, že svatý Jan Křtitel před ním stoje, do svého pláště šípy chytá.

Zatím Vršovci zhlédli Hovoru, kázali svým lidem ho zajmouti a druhému myslivci Jaromírovu, Hřivcovi, kterýž knížeti svému nevěrný byl a s Vršovci držel, v moc jej vydali. I přikázali tomu Hřivcovi, aby Hovoru na dubě oběsil. Ulekl se Hovora, protože věděl, že lidé knížecí ještě blízko nejsou a že ani znamení trubkou dáti nemůže. Prosil Vršovce, aby mu dovolili před smrtí třikráte zatroubiti. Vršovci ku podivu žádného obmyslu neznamenajíce, povolili mu to. Když ponejprv zatroubil, Hřivec hned na hrdlo provaz lýčený mu hodil a pomohl mu na dub vylézti. Tu Hovora, aby věc protáhl, naříkati počal, svou poslední vůli dělal a děti své Hřivcovi poroučel v ochranu. Když mu poručeno bylo, aby s troubením neotálel, po druhé zatroubil. Tu se naň osopil Kochan Vršovec:

„Však jsem tebe zahlédl, že jsi sem přijel a uviděv nás tu, hned jsi obrátil koně a odsud pospíchal. Jistě že jsi pomoc někde sháněl pánu svému. Pravdu pověz, jinak srdce tobě šípem protknu!“

I počal Hovora, aby času získal, dlouze a široce vykládati, že nevinen je toho, co mu Kochan přisuzuje, to že se mu kůň splašil a daleko do lesa jej zanesl. Že pak Vršovci netrpěliví byli a chtěli Jaromíra dále mučiti, poručil Hřivec Hovorovi, ať už honem po třetí zatroubí. Nasadil Hovora trubku k ústům a tak dlouho do ní dul, pokud mu dech stačil, až mu ji Hřivec musel odtrhnouti od úst. Ale v tom okamžení pokřik se strhl v blízké houštině, a z ní padesát mužů ozbrojených vyrazilo na Vršovce.

Zmatení Vršovci — počtem třináct — byli zajati. Jediný Kochan, původce toho všeho, spasil se útěkem a ukryl se v jeskyňce pod skalou, kde na sebe suché listí přihrabal, aby spatřen nebyl. Zajat byl i Hřivec, který z náramného strachu s dubu spadl a zlomil nohu. Byl krátký soud: Hovora učinil Hřivcovi to, co mu Hřivec měl učiniti: pověsil jej na dubě.

Nemeškali lidé knížecí a pána svého od stromu odvázali a oblékli. Kníže byl tak utýrán, od much a ovádů zle poštípán, že na koně vsednouti nemohl. I donesli jej k cestě, vůz ve vsi sehnali a tak kníže do Prahy byl dovezen. Už cestou sliboval Hovorovi, že se mu za to zachránění dobře odmění, a slibu svému také dostál. Darovalť mu od svých statků čtyři vsi, to Broumy, Trubín, Kublov a Hudlice. Povýšil jej také do panského stavu a učinil jej nejvyšším lovčím. Potom poslal jej do bavorského města Řezna, kde tehda císař Jindřich meškal, s prosbou, aby císař za tu velikou službu, knížeti prokázanou, Hovorovi stvrdil přijetí do stavu panského. Stalo se tak, a Hovorovi potvrzen znak, dvě černé silné, osekané větve, zkřížené ve zlatém poli. Zajatí Vršovci byli za svou vinu sťati.

Kníže Jaromír poručil také na vrchu Velízi klášter vystavěti s kostelem ke cti sv. Jana Křtitele, kterémužto světci za svou ochranu děkoval. Klášter ten zbořen byl Husity, kostel dosud stojí. V hlavním oltáři jeho zazděn prý je pařez dubu, u něhož kníže Jaromír byl přivázán, na oltáři tom pak visí starý šíp, prý jeden z těch, jimiž na knížete Jaromíra bylo stříleno.