O můře v krejnicích

V Krejnicích na Strakonicku chalupník jeden mělkoníka, s tím na pole jezdil, oral, vláčel, obilísvážel, i lidem do města dojížděl pro věci, dobřese tak obživoval. Koník byl mladý, bujný, síly měldost. Ale najednou z ničeho nic začal hubnouta chřadnout, sil mu ubývalo, těžko tahal. Nevěděl si chalupníkrady. Dával mu přece obroku jako jindy, na ničem koninechybělo — a takhle! Chalupníkovi bylo líto, když se nakoně podíval. Hlavu svěšenou, boky vpadlé, všechna žebraznát bylo — jako by to ani ten kůň nebyl, kterého míval.Navečer chalupník koni vždy pořádně sena i ovsa naložil,napojil jej, kůň se jakžtakž vzpamatoval, ale ráno byl zase takzmalátnělý, že se někdy sotva na nohy mohl postavit. Chalupníknedovedl si to vysvětlit. A ještě jedna věc byla mu divná:ráno měl kůň vždy v ohonu nebo v hřívě nějaký vrkoč zapletený.

Někdo tedy byl jistě v noci u koně, ale chalupník, třebaževe stáji po nějakou dobu spal, dveře na závoru dával, dookénka mřížku dal udělat, přece nikdy nikoho nepřistihl.Nevěděl si už chalupník s koněm rady. Jednou vyvedl ho nasad, aby se tam na trávě popásl. V tu chvíli šel podle humenvýměnkář ze sousedství a zastavil se za zdí. Díval se do sadua povídá chalupníkovi:„Dej Pánbůh dobré odpůldne! Copak ty s tím koněm? Zdáse mi, že je nějaký nesvůj! Co je mu?“„A to kdybych já, dědečku, věděl,“ chalupník na to, a všeckoto starému vykládá, co a jak.„Ó jé, člověče drahá,“ povídá starý, když to vyslechl, „touž jinak není, než že na tvého koně chodí můra. Ta ho takmoří. Ta chodí i na lidi a dusí je. A nepřistihnešlijí, neníkoni pomoci.“Tu chvíli popásal se kůň zrovna u zdi, a děda povídá:„Vidíš, má otevřený bolák na pleci. Tam mu můra krevssaje. To už jinak není.“

„A jak já koni od té můry pomohu?“ ptá se vyjevený chalupníkpřekvapen tím, co slyšel.„Poslechni,“ povídá starý potichu, nakláněje se přes nízkouzeď k chalupníkovi, „udělášlipodle mé rady, zbavíš semožná té neřesti. Až večer koně ve stáji nakrmíš a napojíš,schovej se tam někde u něho. Lampičku nech hořet, abys vidělpo stáji. A sekyru vezmi k sobě. Dávej pozor, kdo se potomv stáji objeví. A jen po něm sekyrou!“„Ale, dědečku, přece nezabiju člověka!“ hrozil se chalupník,hledě uděšeně na starého souseda.„Nezabiješ, ale poznamenáš. A možná, že ani lidské osobyneuvidíš. Třeba tam někudy skulinou můra vletí, nebo klíčovoudírkou stéblo se protáhne. A ty jen po tom tni, hleď,abys zasáhl!“Chalupník poděkoval za radu a večer tak udělal. Zavřel seve stáji, dveře byly na závoru, do okénka vecpal otýpku sena,aby nebylo vidět zvenčí světlo, a schoval se do kouta do slámy.Seděl tak dlouhou dobu, nic se nehnulo, ledaže kůň občaskopytem hrábl, řetězem zachrastil. Zvenčí se také nic neozývalo,celá ves spala.Tu najednou přišlo chalupníkovi pohledět ke dveřím. Vidí— klíčovou dírkou leze dovnitř stéblo slámy. Protáhne se,spadne na zem a po zemi se šine přímo ke koni. Chalupníkhledí jako vyjevený. A už je stéblo u koně, po jeho noze nahorua rovnou do rány na pleci. Ssaje krev!Chalupník tiskne sekyru v ruce; rád by zticha vylezl a postéble sekl, ale jak to udělat, aby koni neublížil? Čekal, cobude dál. Kůň stál jako přibitý, jako by bolesti necítil. Snadbyl nějak omámený.

Po chvíli vidí chalupník, že stéblo sjelo koni po noze. Můrabyla asi napitá.„Teď musíš!“ napadne chalupníka, a jak se tak stéblo šine kedveřím, slamou napřed, klasem pozadu, vyleze on zticha, po kolenouleze honem za stéblem, v ruce sekyru. Stéblo je už u samýchdveří, tu chalupník se pozvedne, napřáhne sekyru a tne po něm.Zasáhl jen konec klasu. Ale vtom mu noha uklouzla a on padlna tvář. Když se zvedl, po stéble ani památky.Chalupník šel ke koni. Kůň stojí tiše, ale třese se na celémtěle, hlavu po svém pánu obrací. Ten ho pohladil a podíval setaké na ránu na pleci. Byla na ní čerstvá krev. Potom si chalupníklehl na slámu a za chvíli usnul.

Ráno chalupník, sotva před chalupu vyšel, vidí výměnkáře.Běží k němu a povídá, co se mu v noci přihodilo, jak toobilné stéblo uhlídal klíčovou dírkou lézt, a jak mu uťal osinya špičku klasu.„To tedy byla ta můra,“ povídá mu na to starý, „a dobře jsiji poznamenal. Víckrát se k tobě do stáje neodváží.“Co tak povídají, vyjde z vedlejší chalupy stará baráčnice,babka protivná, nese si hrnek mléka. Hlavu má šátkem ovázánu,mračí se až hrůza.„Co se vám to, bábo, stalo?“ volá na ni výměnkář.Ale babka ani muk, jen se ještě víc škaredí a pospíchá dosvého baráčku na konci vsi. Zatím z chalupy vyšla hospodyněa jde k mužům.

„Byla u vás, viďte,“ povídá jí děda a ukazuje za odcházejícíbabkou. „Co má tak ovázanou hlavu?“„Přišla si pro mléko. Prý jí koza nedojí. Bába protivná!Dveře bych s ní vyrazila, kdybych se jí nebála. Nedám jí mlékaa učaruje mi kravám, sama nebudu mít. A že má hlavuzavázanou? Co mi povídala! Měla prý kosu viset na kolíkuv síni, zavadila o ni navečer potmě, kosa spadla jí na hlavu,cůpek jí usekla a kůži pod ním sedřela. Čert tomu věř! Je mito podivné, aby takhle padla kosa na hlavu!“Děda mrkal při té řeči na chalupníka. Oba už věděli, kdobyla ta můra, a co způsobila rána sekyrou po stéble.Jak výměnkář řekl, tak také bylo. Chalupníkovi do stáje užmůra nechodila, kůň se zase sebral, takový byl, jako býval.Bába baráčnice vyhýbala se od té doby chalupníkovi už zdaleka.

Se zavázanou hlavou chodila ještě dlouho. Můra!