Klášterní poklad na Boru

Zle bylo, když do naší země vtrhli Švédové. Když v roce 1639 dobyli Hradec Králové - rozlezli se po celém kraji jako kobylky a denně konali své loupeživé výpravy. V polickém klášteře bylo vždy množství drahocených předmětů i peněz. Najednou by mělo být vše ztraceno? Jakmile se opat doslechl o blížícím se nebezpečí, zajistil, aby byl poklad klášterní rychle v tajnosti ukryt.

Proto druhý den časně zrána, ještě za tmy, vyjeli dva páry koní zapřažené do vozu. Vozkové byli přestrojení mniši v čele s opatem. Za vozem kráčelo osm silných mužů, každý z jiné vesnice, s motykami v rukou.

Cesta vedla přes Bezděkov a Nízkosrbskou k Machovu. Když slunko osvítilo nejvyšší vrcholky hor - Boru a Hejšoviny, nacházeli se již v borských lesích. Dále se jet s vozem již nedalo. Proto ze stromků byly udělány nosiče a pak vždy 4 muži nesli jednu velmi těžkou truhlici. Šli po neschůdném a příkrém svahu vzhůru na skalnatý Bor. V polovině cesty dal opat zavázat všem nosičům oči a s ostatními mnichy je vedl dále nahoru.

Za více jak hodinu stanuli všichni utrmáceni na vrcholku. Po krátkém odpočinku poručil opat, aby pod jednou vyšší, skoro bílou skálou, odvalili nakupenou hromadu balvanů.

Když bylo hotovo, k údivu všech se objevily do skály zapuštěné železné dveře. Opat je klíčem otevřel a pak, opět s očima zavázanýma, vedl muže s těžkým nákladem tmavým sklepením. Sestupovali po schodech, zahýbali vpravo i vlevo, šli tam i zpět. Nikdo nevěděl ani místo či směr návratu. V jedné z chodeb náklad složili na zem a při světle svíčky celý poklad zakopali a zem pečlivě zarovnali - nikdo by jej tam nehledal. Všichni se pak vrátili zpět, před skálu. Opat opět zavřel a zamkl železné dveře. Nosiči je zakryli balvany a všichni rychle sešli dolů pod Bor.

Naposled museli přísahat opatu, že vše co viděli nikomu nikdy nesdělí. Každý dostal zlatý dukát a pak se rozešli ke svým domovům.

Uplynulo téměř padesát let, kdy byl poklad zakopán. Pouze jeden z tehdejších účastníků byl ještě naživu. Byl to starý Lamka - stařec nyní devadesátiletý, bydlištěm v Polici u svého nejstaršího syna. Od prahu jeho domku byl vidět skalnatý Bor a tam někde mezi balvany onu vysokou bílou skálu, pod níž je poklad zakopán. Starý Lamka byl jediný z nosičů, který si zapamatoval směr a místo - tehdy se mu šátek trochu s očí sesmekl. Když se později vydal na Bor, hledal tak dlouho až se opravdu ocitl u samé skály s pokladem. V její blízkosti nalezl na balvanu vytesaný nákres podzemních chodeb a divné nápisy, kteréž měly příštímu opatu posloužit jako pomoc k vyzvednutí pokladu. Nikomu se však za celý život s tímto tajemstvím nesvěřil a tak přísahu danou opatu dodržel.

Pojednou, už ve vysokém věku, se roznemohl a cítil, že se blíží jeho poslední dny života. Rozhodl se, že své tajemství svěří svým synům. Ti se ihned vydali na Bor, ale jak hledali co mohli, ani jen onu bílou skálu nenašli. Netrpěliví a unavení se vrátili ke svému otci. Ten, když je vyslechl, pronesl tiše: "Nemá to být - přísaha se nesmí rušit."

Do rána pak starý Lamka umřel a své tajemství vzal s sebou do hrobu.

Bratři ještě několikrát se pokoušeli, plni naděje, poklad nalézti, ale marně.

Nalézá se hluboko ve skalách Boru ještě dodnes! Přístup k němu je snad pohřben navěky pod zbytky Sypací skály, která se zřítila za strašného rachotu dne 11. měsíce května roku l92l.