Slzy Miloty z Dědic

Nad řekou Hanou v Hamiltonech se kdysi vypínal mocný hrad pána Miloty z Dědic. V době svého vzniku zažívala Morava těžké časy, po nájezdech Tatarů vtrhli do země Kumáni. Přitáhli až sem na Hanou, ale hrad pána Miloty z Dědic nedobyli, přestože nebyl zdaleka dostavěný. Jenže ani potom nenastal klid. Milota byl obviněn ze zrady, ale podařilo se mu prokázat svoji nevinu. Poté ho Přemysl Otakar II. jmenoval místodržícím ve Štýrsku. Proto Milota v době své nepřítomnosti jmenoval hejtmanem dědické pevnosti Juru. Jako štýrský hejtman měl bránit rozpadu Přemyslova podunajského soustátí. Milota z Dědic je u české veřejnosti známý jako zrádce od Moravského pole. Skutečnost je jiná, Milota vedl do bitvy české zálohy, které už nedokázaly zvrátit nepříznivě vyvíjející se bitvu. Když se tedy Milota vrátil na svoji pevnost, vyčetl Jura z jeho tváře špatné zprávy. Jezdci doprovázející Milotu byli skleslí, zbědovaní, někteří ranění. Krev se mísila s prachem cest. Když tedy Milota zamířil společně s Jurou do své komnaty ve věži, Jura svého pána téměř nepoznal. „Všechno je ztraceno, král je mrtev. Strhli ho z koně, vysvlékli donaha a zneuctili!“ řekl Milota a bouchl od stolu. „Padli jsme do léčky!“ Z očí mu vytryskly slzy. Vyskočil k oknu, aby Jura neviděl jeho slabost. V místnosti ticho jako v hrobě. Milota dlouho stál nehnutě jako by zkameněl. „Pozítří ráno odjíždím do Prahy, kdoví co nás čeká, rozhodně nic dobrého, nastanou zlé časy,“ řekl Milota. Jeho předpověď se naplnila. Braniboři, kteří měli zemi chránit, ji nemilosrdně vysávali. Když seděl Jura v podvečer u kapličky Strachotínky, přisedl si k němu starý ovčák. „Viděl si předevčírem taky ten podivný úkaz?“ zeptal se ovčák. „Jaký úkaz?“ divil se Jura. „Tamhle do Hané, jak je ten splav, tak tam padaly hvězdy, jedna za druhou!“ řekl ovčák. „Ach tak,“ pokýval hlavou Jura. Jen on věděl, že to byli slzy pána Miloty z Dědic.