Jak Mařenka přišla ke kouzelnému sklíčku

V Blatně kdysi žila děvečka Maruška, která sloužila na statku. Pomáhala na poli a v domácnosti, ale nejraději byla v kuchyni, protože ji tuze bavilo vařit. Vždycky se těšila na podzim, protože se mohla sama vypravit do lesa s košíkem a hledat houby, ze kterých pak uvařila omáčku tak dobrou, že na ni všichni ještě několik týdnů vzpomínali. Jenže protože byla holka krátkozraká, musela po tom lese vždycky chodit celý den, aby aspoň na tu omáčku nasbírala.

Jednou se zas zrána vydala s proutěným košíčkem a malým nožíkem do lesa, kde prý začínaly růst bedly s kloboukem jako talíř. Mařenka si řekla, že když jsou tak velké, jistě je nepřehlédne a bude se moci vrátit domů dřív. Tak si to štrádovala hustým lesem, když tu uslyšela úpěnlivé houkání.

Prve si myslela, že je to sova. Ale že by sova houkala přes den? To se Marušce nezdálo. Potom se začala bát, že by to mohl být zbloudilý vlk, ale vlka tu již nikdo přes sto let neviděl. Zvědavost jí tedy nedala a vydala se za tím podivným zvukem.

Čím víc se blížila, tím bylo houkání strašlivější, až při něm začala tuhnout krev v žilách. V tom hlase však bylo něco zoufalého, jakési volání o pomoc. Mařenka přešla potok, mýtinu, prodrala se houštinou, a když si oklepávala jehličí, které jí zůstalo na ramenou, spatřila toho, kdo vydával to podivné volání.

Ležel před ní chlupatý mužík s dlouhým vousem, porostlý mechem a svítícíma očima. V dlouhých vlasech měl zapíchané větvičky a suché listí. Mařenka ho poznala podle povídaček, co vedly báby u peří. Byl to hejkal. Mařenky se lekl snad víc než ona jeho. Zvedl se na nohy a chtěl utéci, ale něco ho strhlo zpátky. Měl okolo nohy uvázané pytlácké oko. Dívky se ho zželelo. Pomalu se k němu sehnula a poraněnou nohu mu z oka vyvlékla a ovázala kapesníkem. Hejkalovi se na tváři rozlil úsměv a štěstí. Zahoukal radostí a už už chtěl utéci zpět do lesa. V tom se zarazil, vrátil se k Marušce a na dlani jí podal kus broušeného sklíčka. Jen co si ho vzala, zmizel.

Když se Mařenka skrz to sklíčko podívala na lesní půdu, cosi se jí v dálce zablýsklo. Když přišla blíž, našla na tom místě praváka jako dlaň. A když se podívala znova, našla celou rodinu růžovek, k tomu podhříbky a lišky. Tak ji hejkal odměnil. Protože ho osvobodila, rozdělil se s ní o své lesní bohatství.