Pověst o založení Klimentova

Staří němečtí klimentovští rodáci se brání tomu, aby tato historka byla označována za pověst. Ona se prý skutečně odehrála. Nikde však není psáno, že by pověst nemohla mít pravdivé jádro.

Kolem roku 1783 si vyjel na koni tehdy desetiletý princ Klement Lothar Metternich, budoucí slavný rakouský kancléř, se svým vychovatelem do okolních lesů. Cesta byla příjemná a když oba jezdci dojeli k zájezdnímu hostinci na Pozorce (Gibacht), zastavili, aby si tu odpočinuli a občerstvili se studeným nápojem. Vychovatel po chvíli požádal o další sklenici, a mladý Klement Metternich poprosil, aby směl podniknout sám krátkou vyjížďku do okolí. Vyjel klusem se svým koněm, zmizel v lese a zanedlouho se ocitl na okraji lesa poblíž Velké Hleďsebe. Tu uslyšel křik a ze zvědavosti se vydal po hlasech. Dojel s koněm k rybníku Schmelzteich, sestoupil tu s koně a dál šel pěšky, aby zjistil, co se tu vlastně děje.

Na hrázi rybníka spatřil sedláka a čeledína. Jejich rozčílený hovor byl tak hlasitý, že všechno dobře slyšel. Sedlák čeledínovi vyčítal, že ho tu nalezl se svou dcerou. Hádka se stále zostřovala. Sedlák křičel na čeledína a vysmíval se mu, ať si přijde požádat o ruku dcery, až si postaví vlastní stavení mezi Hleďsebí a Šancemi (Valy). Do té doby ho tu nechce vidět. Výměna názorů byla stále vzrušenější, a protože slova nestačila, připravovalo se ke rvačce. A tak mladý šlechtic skočil odhodlaně mezi ně, aby je urovnal.

Sedlákův hněv v té chvíli dosáhl vrcholu a když spatřil neznámého chlapce, který se mu chce míchat do sporu, rozlítil se velice. Chystal se totiž právě "vyplatit" ručně čeledína. Sedlák se nerozpakoval, chytil chlapce, který stál před ním, a vrazil mu tak silný políček, že hoch uklouzl po hrázi a spadl do rybníka. Duchapřítomný čeledín skočil za ním a díky své pohotovosti chlapce zachránil a z vody vytáhl. Nevěděl ovšem, koho má před sebou, ani když se chlapec k němu obrátil se slovy: "Jak jsem z Vaší hádky poznal, chceš za ženu toto děvče, ale můžeš je dostat, jen když postavíš mezi Hleďsebí a Šancí stavení. Já ti slibuji, že ti pomohu, abys to dokázal."

Pak se obrátil na sedláka s tím, že ho bere za slovo, a až bude mít čeledín vlastní stavení a přijde ho požádat o ruku dcery, že mu ji bez výmluv musí dát. Že se pak oba do stavení nastěhují, o to se prý mladý chlapec postará. Teprve nyní se dal poznat a šel ke svému koni, který čekal na okraji lesa. Sedlák zbledl, poklekl a chtěl se princi omlouvat, ale chlapec mezitím naskočil na koně a odjel.

Mladý Metternich splnil svůj slib a pomohl čeledínovi postavit tu stavení. U svého otce, hraběte Metternicha, vyprávěl, co viděl a vyprosil pomoc. Jeho otec, hrabě, byl tak velkorysý, že povolil postavit nejen jedno stavení, ale uvolnil 15 bezplatných stavebních parcel přímo na místě, kde se odehrála tato příhoda. To nebylo všechno. Hrabě Metternich dovolil vymýtit kus lesa a zde pokácené dřevo použít ke stavbám. Ovšemže 14 zájemců o parcely muselo dřevo zaplatit, pouze čeledín ho měl zdarma.

Pro 15 parcel se našlo zanedlouho dost zájemců. Žadatelé byli z Velké i Malé Hleďsebi, ze Tří Seker, z Krásna i Šancí, a mezi nimi také několik horníků, kteří pocházeli z Bavorska. Tito horníci kutali poblíž rudy a měli tu jen velmi nuzné ubytování.

Stavení byla stejná. Každé stavení mělo světnici k bydlení, stáj a stodolu. Stavělo se současně. Ze světnice se dalo jít rovnou do stáje, aniž by se muselo přecházet přes dvůr. Jen dřevěný záchodek byl umístěn stranou v koutě parcely. Domy stály u cesty z Hleďsebi do Šancí a dostaly čísla 1 až 15. Jsou známa většinou jména původních osadníků: Berg, Böhm, Huber, Kraus, Konhäuser, Paoli, Pfreimer, Schwarz. Na jedné rovinaté mýtině mohli osadníci připravit půdu a orat. Za nepatrný nájem byla pak obdělávána pole i louky. Každých dvanáct roků byla půda nově pronajímána. Zachovala se nájemní smlouva hospodského-rolníka Antona Böhma z roku 1891, v níž byl nájem znovu prodloužen. Až po první světové válce, při pozemkové reformě, mohla být pole rozprodána nájemcům.