Zlatá kachna

Kdysi dávno, v dobách, kdy klášter Rosa Coeli v Dolních Kounicích ještě pulzoval životem, šeptaly se mezi lidmi podivuhodné příběhy. Říkalo se, že pod kamennými zdmi, hluboko v zemi, dřímá tajemství, které nebylo určeno lidským očím. V klášterní zahradě stála stará studna. Dnes už sotva znatelná, zarostlá a téměř zapomenutá. Jenže právě tam se podle dávných řečí skrývala zlatá kachna. Nebyla to obyčejná kachna. Její peří se třpytilo jako slunce při západu a její oči prý zářily moudrostí starou jako samotný klášter. Každý rok, vždy v tichu jedné zvláštní noci, snášela vejce — ne obyčejná, ale stříbrná, chladná na dotek a přesto živá zvláštním leskem. Lidé z okolí tomu zpočátku nevěřili. Jenže pak jeden starý zahradník přísahal, že v noci slyšel ze studny tiché šplouchnutí a kovové cinknutí, jako by se něco lesklého dotklo kamene. Od té doby se zvěsti rozšířily. A s nimi přišli i hledači pokladů. Přicházeli potají, s lopatami a lucernami, přesvědčení, že stačí jen trochu odvahy a štěstí. Ale klášter si svá tajemství střežil. Někteří tvrdili, že když se ke studni přiblížili, ozval se podivný šepot. Jiní zase říkali, že zahlédli stín ženy v řeholním rouchu — zazděné jeptišky, která prý nad pokladem drží věčnou stráž. Nikdo však nikdy žádné stříbrné vejce neodnesl. Staří lidé si mezi sebou začali šeptat jinou verzi příběhu. Že kachna není poklad pro chamtivé, ale zkouška. Ukáže se jen tomu, kdo nic nehledá, kdo jde kolem s čistým srdcem a úctou k místu. A tak se dodnes říká, že když se v Dolních Kounicích setmí a vítr se opře do zdí starého kláštera, můžeš na okamžik zaslechnout tiché šplouchnutí ze zapomenuté studny. A možná, jen možná, se na hladině na vteřinu zaleskne zlato.