Skřítkové na hrabačovských hamrech

V Hrabačově, tam kde se stéká Jizerka a Cedron, byli kdysi hamry na zpracování železa. Dozvědět se o nich můžeme již v listině z roku 1492 a snad právě pro to se stráň nad soutokem jmenuje Hamrsko. Na hamrech se vyráběly nejrůznější nástroje. Sekery, motyky, lopaty, špičáky a různé zbraně (meče, halapartny, kopí či štíty).

V době, o které pověst vypráví, zde pracovali lidé, kterým se do práce moc nechtělo a protože jim hrdlo vysychalo, pili hojně kořalku. O to víc zvláštnější bylo, že vykonaného díla vždycky dost. Navíc, když už v sobotu nikdo v dílnách nebyl, ozývalo se odtamtud pracovní hlučení, údery a rachot, jako by se tam prací velice namáhali. V pondělí se pak kupily hromady již hotového zboží, které pak mohli ihned prodat. Ale z peněz moc neměli, cesta domů vedla kolem hospod, občas se mezi sebou i poprali a tak rodiny z nouze nevyšly.

A jako by to nestačilo, lenošní kováři zpychli. Obzvlášť jeden mladý říkal: „Divím se, že jste si na to strašení už dávno neposvítili! Hrdinové teda nejste. Ani nevíte z čí práce zahálíte. Já se na to, hoši, podívám!“ Ozývaly se hlasy, ať nehasí co ho nepálí, ale mnozí jej podporovali se slovy: „Jen ať přivede ta strašidla pěkně za uši! Aspoň se zasmějeme!“ Ještě mu pomohli vyrazit ze dveří suk, aby mohl utajen vše pozorovat a zamkli ho na hamrech a odešli. Do půlnoci se nic nedělo, mladý kovář se nudil, skoro usínal, občas si kořalky přihnul, ale usnout nechtěl. Jen co odbila půlnoc se to spustilo! Vodní se hlasitým klapáním spustilo, obrovské palice začaly dopadat, plameny se rozdmýchaly a od kovadlin se začal ozývat zvuk perlíků. Kovář hned přiskočil k díře od suku a co neviděl. Míhaly se tam malí skřítkové s velkými fousatými hlavami tak rychle, že je sotva stíhal sledovat. Modré kabáty, zelené čepice a červené kalhoty! Pracovali tak hlasitě a usilovně, že by to ani kopa hamrníků nedokázala. Jen jeden skřítek co pracoval u dveří byl stále neklidnější a něco si mumlal:

„Šafraforte, nemám šílu, vidíš ve dveřích tu dílu? Votamtud to tuže fouká, všetečka se na nás kouká.“

Mladého kováře to neodradilo. Už už aby měl pidimužíky v hrsti! Ale skřítek byl stále mrzutější.

„Čmuchám, čmuchám člověčinu, průvanem tu skoro hynu, po šuku tam díla nová, všetečka se neuschová.“

Kovář už počítal zlaťáky, které mu pidimužíci vynesou, nemusel by už do konce života pracovat. Hladově si představoval chasník. Zlato by bylo zadarmo a bez námahy. A to už trpaslík měl všeho dost a odvětil slovy, jako by mu z mysli četl:

„Darebák tam žlej še tají, lakomošti ať še nají, ničeho še nelekne, tak ať čeba oslepne!“

A posledními slovy přiskočil ke dveřím a než se chasník nadál, bodl rozžhaveným nebozezem do díry po suku. Mladý kovář bolestí vykřiknula v tu chvíli se všude rozhostilo hrobové ticho. Všechno zmizelo a ztichlo. Navždy. Jen chasník se s bolestí a o jedno oko chudší potácel domů. Skřítci z hamrů nadobro zmizeli a kováři se museli moc ohánět, aby se uživili. Jen jejich jednooký druh jim připomínal doby, kterých si dost nedokázali vážit.