Hastrmánek

Za dávných dob pásali ratajstí výrostci v létě za dědinou i v noci. Blízko potoka si pod vrbami rozdělali ohýnek, posedali si okolo a vykládali si. Bylo mezi nimi veselo! Každý večer, jen ohýnek zapraskal, objevil se mezi nimi host hastrmánek! Byl to malý mužíček, měl nakrabacenou tvář, dlouhé střapaté vlasy, zelený kabátek a z jednoho šosu mu pořád krápala voda. Přišoural se od potoka, bez řečí se posadil mezi chlapce a poslouchal, co si vykládají. Vykládali si všelijaké věci — o čarodějnicích nebo o zakletých pokladech, jak to slyšeli doma od babičky nebo od dědečka. Když dopovídali, hrávali Na zmrzlíka. „Hastrmánku, zahraješ si o šťuhýlky?“ ptali se. „Zahraju!“ Hastrmánek se zasmál, jako když zaržá mladé hříbě, a vesele posedával. O šťuhýlky hrál moc rád. Tak vytáhli staré ušpiněné karty a rozdali je. Kdo prohrál, dostal šťuhýlek. Každý z nich ho cvrnkl koncem ukazováčku do čela., až to lusklo. Taky ratajský hastrmánek měl radost, když mohl někomu dát šťuhýlek. Pásal s nimi taky jeden, co si pokaždé schoval mezi prsty hranatý kamínek, a jak hastrmánek prohrál, lup, dal mu tím kamínkem pořádně do čela. Hastrmánek se vždycky jen zasmál a dobromyslně zahuhňal: „Tos dal dobrý šťuhýlek!“ Jenže co dělal jeden, to se po něm brzy naučili i druzí. Hastrmánek dostával notné šťuhýlky, jen to lupalo. Až jednou poznal, co s ním vyvádějí! Rozmrzele vstal, smutně se po nich podíval, až se mu čelo nakrabatilo, odšoural se pod staré vrby a hopla do vody! Neřekl ani slovo a rovnou do potoka.Víckrát se mezi nimi neukázal.