Alchymista

Vévoda Julius František Sasko-Lauenburský, který vládl Zákupům v létech 1665 - 89, byl vášnivým alchymistou. Nehledal však elixír života, ani se nepokoušel proměnit obecné kovy na zlato. Jeho snahy šly jiným, daleko praktičtějším směrem. Pokoušel se vyrobit vzácný druh skla, který byl nazývaný „zlatý rubín". Využití takového objevu při výrobě skleněného zboží by přineslo bohatství, jež by vyrovnávalo i kouzelnou výrobu zlata.

Vévoda dal postavit v podzámčí skelnou huť, z níž dlouhé dni vycházel kouř mnoha barev, jak zde tavil nejrůznější ingredience. Není divu, že mezi lidmi v Zákupech se začaly šířit pověsti o čarodějné dílně.

Pověsti nabyly na síle, když vévoda prý přijal do služeb italského alchymistu jménem Mario. Pak kotouče dýmu stoupaly nad hutí i v noci a ozářeny ohněm dávaly lidské fantazii mnoho podnětů. A když nakonec „zlatý rubín" přece byl vyroben, když Mario pak brzy beze stopy zmizel a jen velmi málo se z ru-bínového skla do budoucnosti zachovalo a ani recept na výrobu nezůstal, pověsti nabyly jasnějších obrysů.

Prý když vévoda stále více naléhal a na dobrý výsledek netrpělivě čekal, Mario, nemoha kýženého cíle dosáhnout a nové a nové jeho pokusy končily nezdarem, jedné noci se v huti obehnal kruhem nakresleným svěcenou křídou a začal vyvolávat zlého ducha. A ten, jako by už dávno na to čekal, se ihned před ním zjevil.

Smlouva podepsaná vlastní Mariovou krví říkala, že čert dodá zlatý rubín a Mariovi bude sloužit, za třicet let pak si odnese jeho duši.

Zanedlouho bylo rubínové sklo vyrobeno a vévoda Maria bohatě odměnil. (V podzámčí u Svitavy byla založena sklářská huť a kolem roku 1687 se zde vévoda Sasko - Lauenburský pokoušel tavit červenou sklovinu zvanou „zlatý rubín". Zdá se, že toto ušlechtilé sklo s příměsí zlata se podařilo v roce 1689 v huti získat.) Ten však zakrátko zmizel i s receptem na jeho výrobu. Kdesi ve světě se měl dobře a od čerta nikdy nic nechtěl. Však měl dost peněz ze svého objevu. Myslel si, že se čertovi ve světě ztratil. Jak se však třicetiletá lhůta začala krátit, začal v něm hlodat strach.,

Rozhodl se žít zbožným životem, svůj majetek rozdával na dobré skutky, ale strachu se nezbavil. Až nakonec zašel kdesi ve své rodné Itálii za svatým poustevníkem, aby ho požádal o radu. Ten mu však radosti do srdce nenalil, když mu řekl, že před ďáblem se nikde schovat nemůže, ten že dobře ví, kde Maria hledat. Ale přece poradil, když viděl upřímné pokání a dobročinnost Mariovu: „Vrať se tam, kde jsi smlouvu s čertem podepsal. Máš jméno, které je milé Panně Marii. Na nějakém pustém místě umísti obraz svaté Panny, a když se ti u něj ve chvíli nejhorší podaří pomodlit, bude tvá duše zachráněna."

Mario se po dlouhých létech vrátil do Zákup. Vévoda už byl dávno na pravdě Boží a ani nikdo ze zákupských již Maria nepoznal. Ten pak na výšině nad zámkem, kde kdysi rád sedával, umístil na strom obraz Panny Marie, který sám namaloval. Zde pod ním pak usedl a čekal o žízni a hladu na svůj osud.

Nečekal dlouho. Ďábel se náhle zjevil před ním a vyzval ho, aby ho následoval. Mario klesl na kolena a k Panně Marii se začal úpěnlivě modlit. Ďábel v té chvíli ztratil nad ním svou moc. Než se Mario domodlil, zbyl po pekelníkovi jen sloupek kouře.

Panna Maria tak zachránila ubožáka, který pak všechen svůj zbylý majetek odevzdal chudým a sám vstoupil do kláštera, který nedávno v Zákupech byl postaven. Obraz Panny Marie na onom místě zůstal dlouhé věky a výšina, kde se zázračné zachránění před peklem přihodilo, se dodnes nazývá Mariánská.