O hrnčíři Jakubovi

Před mnoha a mnoha lety žil v Hlinsku hrnčíř, který měl hromadu dětí. Jeho nejstarší syn se jmenoval Jakub. Ten už od malička koukal tatínkovi pod ruce a pomáhal mu při výrobě hrnků, hrnečků, talířů či misek. Otec viděl, že je Jakub šikovný a mohl by se stát zdatným hrnčířem, proto mu svěřil všechny své zkušenosti a cenné rady.

Z malého chlapce se stal mladý muž. Řídil se znalostmi, které mu předal otec, a řemeslo mu šlo náramně od ruky. Široko daleko byl známý jako nejzručnější hrnčíř v kraji, který dokázal vyrobit to nejhezčí nádobí. Do Hlinska se začali sjíždět lidé z celého okolí, aby Jakubovy hrnečky mohli aspoň v ruce potěžkat. Jak ale čas utíkal, začala se v Jakubovi zvedat touha provandrovat širý svět. Jednoho dne tak sebral svých pět švestek a šel zkusit své štěstí.

Několik let cestoval po české zemi. Častokráte se musel všelijak protloukat, ale jeho hrnčířské umění mu vždy pomohlo k pár grešlím. Chodil od vesnice k vesnici a všude se jeho výtvory náramně líbily. Netrvalo tedy dlouho a lidé si začali vyprávět o tom mladém hrnčíři, který prodává překrásné věci. Tyto zvěsti se donesly až k zámožným pánům, kteří se stali jeho věrnými zákazníky. Jakub si tedy zařídil malou dílnu a obchod mu jen vzkvétal.

Časem však Jakuba omrzel život ve městě a začalo se mu stýskat po domově. Rozhodl se tedy, že se vrátí zpět do rodného kraje. Svou dílnu prodal a s vydělanými penězi zamířil zpět do Hlinska. Za ně pomohl opravit chalupu, bratrům i sestrám přilepšil a ani na rodiče nezapomněl. Začal zase pracovat s tátou, jako za starých časů. Lidé mu však začali závidět. Vadil jim jeho úspěch a také peníze. Snažili se z něj všelijak vymámit dukáty. Jakubovi z toho bylo úzko. Sám byl dobrá duše, kde byla nouze, tam penězi rád přispěl, ale i zbohatlíci se chtěli na něm přiživit.

Myslel, že když se zbaví peněz, zmizí i lidská závist. Jednoho dne si vytočil na hrnčířském kole veliký hrnec, do kterého všechny své peníze uložil. V noci se s tím hrncem vydal ven a zakopal ho hluboko do země na neznámé místo. Od té doby si nenechal za žádný svůj výrobek platit. Nádobí prodával za několik vajec, hromádku mouky či za pár kuřátek. Lidé si uvědomili, kam až ho zahnali svou závistí a touhou po penězích, že sám se jich musil vzdát. Proto pokaždé, když si od něj brali nějaký výrobek, dali mu všeho dvakrát více, než si poručil.