Krvavé šlépěje

Uprostřed hřenských hvozdů vypínal se na skalním suku ponurý hrad, náležel Gandolfovi, levobočku rytíře Waldemara, jenž po tři desetiletí spravoval rozlehlé panství rukou pevnou, avšak spravedlivou. Ale Gandolf, muž jestřábího vzhledu a studených očí, měl srdce z křemene: nebylo člověka, jenž by se při pouhém vyslovení jeho jména nezachvěl, nebylo duše, kterou by rytíř neděsil ve snách. Kdo se s krutým hřenským pánem byť jen jedinkrát setkal, nikdy na to nezapomněl. "Je to vtělený ďábel," šeptali si lidé. "Kam vkročí, tráva usychá a listí chřadne, psi kňučí, jakmile ho ucítí, a když se těma rybíma očima podívá, po člověku jako by sáhla smrt... Ubohá paní Albína, má s ním očistec na zemi..." Jak nenáviděli Gandolfa, tak zbožňovali jeho družku - paní Albína byla bytost trpělivá a andělsky dobrá. Jakmile se rytíř na delší dobu vzdálil, v přestrojení vycházela tajnými chodbami z hradu, navštěvovala nemocné a trpící, pomáhala, seč mohla, a štědrými dary mírnila bídu nejnuznějších. Na břehu potoka stála tehdy v hřenských lesích chaloupka, kde se svou ženou Margaretou a půltuctem podvyživených dětí bydlel drvoštěp Sebestián. Žili ze dne na den, kolikrát ani co do hrnce vhodit, ale Sebestián už nenaříkal: dávno se smířil se svým hořkým údělem. Ale v poslední době, když Margareta ulehla a sil jí rychle ubývalo, propadal černému zoufalství: co si jenom počne s tou drobotí, když mu, Bože nedopusť, žena umře ? Tušil, že ji sužuje suchá nemoc, a věděl, že potřebuje hojnou a vydatnou stravu, a tak jednoho dne, když osekával trouchnivějící houžve a hlavou se mu zas honily neradostné myšlenky, rozhodl se, že políčí na zajíce. "Alespoň se ta moje chuděra jednou dosyta nají," těšil se a udělal, co si předsevzal: nad Černou roklí, kam jen zřídkakdy zavítala lidská noha, nastražil oka. Druhý den se tam šel podívat, ale domů se už nevrátil: našli drvoštěpa Sebestiána s podříznutým hrdlem a z místa, kde ležel - v ruce vyhublého zajíce - běžely lidské šlépěje plné sedlé krve. Vedly k rokli, podél kamenitého srázu, prostředkem mělkého, hložím zarostlého údolí a údolím vzhůru do skal k zvětralému pískovci, který připomínal vlčí lebku. Dál se už po nich nikdo neodvážil: mířily přímo k hradu hřenského pána... Když si paní Albína povšimla, že Gandolf hned po ránu vypadá, jako by mu pijavice celou noc sály krev, zeptala se: "Jsi nemocen, můj choti ?" Poslal ji do horoucích pekel a hnal se do věže, kam se často zavíral, nemohl povědět, že ho do svítání pronásledoval drvoštěpův duch - v jedné ruce zajíce a druhou na krvácejícím hrdle. Nemohl se přiznat, že celou noc běhal po komnatě s tasenou dýkou a zuřivě bodal do temného ostění, z něhož bez ustání zírala sinalá Sebestiánova tvář. Za soumraku rozžehl Gandolf smolné louče a vrhl se na lůžko pokryté medvědí kůží, záhy uslyšel kroky: z arkýře se sunula bledá postava se zakrvácenou halenou a v náručí držela zplihlou mršinu zajíce. "Proklatý trhane, copak mi nedáš pokoj ?" zařval rytíř a po těle mu vyrazil studený pot. "Nedá," ozval se uštěpačný hlas, u dveří stál ďábel v chocholatém klobouku a rudém plášti. "Bude za tebou chodit každou noc, tak dlouho, dokud se ti rozum nezkalí !" Gandolfovi zacvakaly zuby: drvoštěp stál ještě uprostřed věžní jizby a upíral na něj vyhaslý zrak. "Tak mi přece pomoz !" zvolal zoufale rytíř, "dám ti všecko zlato, co mám!" "Nechci tvé zlato," odmítl ďábel a vytáhl zpod řasnatého pláště zažloutlou blánu: "Upiš mi svou duši, a já tě zbavím drvoštěpa. Ale poslyš: varuj se černých skutků, sice si pro tebe přijdu dřív, než udeří tvá poslední hodina!" Jakmile se Gandolf zloduchovi upsal, krvavý přízrak zmizel a rytíř upadl v bezesný spánek, spal tvrdě a dlouho. Když pak sešel z věže, ukojil hlad a uhasil žízeň, začal se shánět po Albíně. Všichni se zapřísahali, že nemají potuchy, kde je, mrskal je důtkami, až krev stříkala, ale nedozvěděl se nic. Jen jeden pacholek, aby se rozlícenému pánovi zalichotil, vyzradil, že paní Albína, když jeho milost vytáhne z hradu paty, mizívá takhle z hradu pokaždé. "Ó, ta zmije proradná !" běsnil Gandolf. "V larvě přede mnou chodí, do očí mi písek sype - no počkej, však já ti ta tvá záletná křidýlka zastřihnu, že na to budeš do smrti vzpomínat !" Když nic netušící Albína vstoupila do večeřadla, skočil po ní rytíř jako dravec: "Mluv! Kdes byla, nestoudnice ?" A tu mu paní, zrudlá křivým obviněním, chvějícím se hlasem počala vyprávět, co se jí, zatím co on ve věži odpočíval, doneslo ke sluchu. Zanesla šesti sirotám jenom trochu jídla, aby hladem neumřely. Zamordovali jim pod Černou roklí otce, drvoštěpa Sebestiána, a jejich matce z toho puklo srdce... Jak Gandolf uslyšel jméno drvoštěpovo jméno, tvář se mu zkřivila, vytasil dýku a nešťastnou hradní paní na místě proklál. Sotva Albína klesla k zemi, vyšlehly ze skalního suku, na němž hrad stál, dlouhé svítivé jazyky a zachvátily panské sídlo. S křikem a voláním o pomoc prchlo všechno služebnictvo z hořícího hradu, plál studeným fialovým ohněm a z plamenů se ozýval příšerný smích. Náhle se skála otevřela a hrad pohltila. Za úsvitu zela na místě, kde se ještě včera vypínal ponurý hrad, jen hluboká propast, o jejíž stěny se opíraly obrovité černé sloupy. Dlouho trvalo, než se sem lidé odvážili, sloupy rozebrali, odvezli a nadělali z nich dlažební kameny. A ještě déle trvalo, než vybledly krvavé šlépěje, táhnoucí se od Černé rokle až k zvětralému pískovci připomínajícímu vlčí hlavu, odkud vedla kamenitá cesta k bývalému hradu ukrutného rytíře Gandolfa.