Matčiny slzy aneb Zlaté tele

„Co je psáno, to je dáno," říká stará lidová moudrost. Ale co jen v lidských řečech uchováno, to se mění a přetváří jako dřevo pod řezbářovým dlátem. A tak se nedivme, že o onom pohanském obětišti, o němž již dříve byla řeč, ještě jiná pověst se uchovala v paměti lidu našeho kraje.

V dávných dobách bylo na hranici dnešních Zákup a Božíkova místo, kde se přinášely oběti starým pohanským bohům. Na tomto božišti prý stávalo zlaté tele, jemuž se každoročně museli obětovat nejhezčí chlapec a děvče. Pohanští kněží pak se krví zabitých omývali a v ní se koupali, aby si uchovali svou moc s tajemnými silami obcovat a rozmlouvat.

Jednou měla být obětována dvojčata - nejhezčí děti z okolí. Jejich matka - vdova - marně kněze prosila, aby děti ušetřili. Obětníci stanovili, že sedmého dne po úplňku budou děti utraceny, aby zlaté tele bylo uspokojeno a neštěstí na všechen lid nepřivolávalo.

Zoufalá matka, hořem málem již šílená, padla na kolena před krutou modlou a prosila o slitování pro své děti. Marně však nabízela svůj život výměnou, marně žadonila a slibovala, marně plakala a hlavou o zem bila, marně se před krvavým zloduchem po zemi plazila. Zlatá socha se ani nepohnula.

Každého večera, sotva vyšla první hvězda, chodila matka modlu prosit. Ta však zůstávala hluchou. Šestý večer přišla naposledy. Ani tentokrát však její prosba vyslyšena nebyla. Tu se opět dala do hořkého pláče. Palčivé slzy se jí hrnuly z očí při pomyšlení na to, co její děti nazítří čeká.

Plakala a slzy se jí potokem řinuly po lících a padaly na zem. Matka ve svém bolu ani nepozorovala, že se děje podivná věc. Její slzy jako příval podemílaly zlaté tele. To se začalo chvět, potácet, kácet a náhle se propadlo se strašným rachotem do země.

Druhý den se měla konat slavnostní oběť. Ve velikém průvodu všechno obyvatelstvo osady se hrnulo na místa, kde modla měla přijmout krvavou oběť. Jaké však bylo překvapení všech těch pohanů těšících se na krvavou podívanou, když na místě zlaté modly spatřili jen hlubokou propast a vedle ní nešťastnou matku ležící v mdlobách. Vzkřísili ji, a když vše vyslechli, hnulo se jim srdce a celé to shromáždění začalo volat: „Obětujte děti matce! Vraťte matce děti!" A tak se také stalo. Od té doby se už zde nikdy nekonaly oběti, ale slavnosti, oslavující lásku mateřskou.

Jáma se zlatým teletem na dně je už dávno zasypaná a nikdo by jistě nechtěl krutou modlu přivést znovu na světlo světa. Aby však lidé na tuto událost nezapomněli, byl vztyčen na místě, kde modla stávala, kříž, jehož zbytky donedávna tam ještě mohly být spatřeny.