O lese u Dušník

V myslivně dušnické dostali nového mládence. Lesník poslal s ním do lesa starého hajného, aby mu ukázal revír a pověděl, kde co leží, kde jsou hranice lesní, kde jaká zvěř se zdržuje a tak podobně. Cestou rozprávěl starý hajný s mládencem a leccos mu povídal. Tak mu také řekl o vrchu Homoli, jak ten povstal, a doložil ještě, že v lese na tom vrchu mají zvířata dar řeči. Ale, prý, nikdo jim rozumět nemůže než ten, kdo je narozený na Popeleční středu.

Mládenec se zarazil. Už chtěl říci, že on právě v ten den se narodil, jak mu to nebožka matka říkávala, ale potom si pomyslil, že to zatím raději zamlčí. Zeptal se hajného, zda už tam byl někdy takový člověk. „Za mých mladých let,“ povídá hajný, „byla tamhle ve vsi žena, ta byla rozená na Popelec. A ta říkala, že slyšela jednou na pasece, když tam s nůší trávy v příkopu odpočívala, jak srnka se srnčaty rozmlouvala. A tu ženskou našli potom jednou v lese mrtvou. Co se jí stalo, nikdo nevěděl.“ Mládenec byl zvědavý, budeli také on v tom lese zvířatům rozumět. Ale nikomu nic neřekl o svém narození. Brzy zdomácněl v revíru a dával si pozor, uslyšíli zvířata mluvit. Dlouho se mu nedařilo. Až jednou byl na čekání na kraji vysokého lesa, čekal, vyjdeli z mlází srnec. Jak tam tak nehnutě seděl, najednou nedaleko něho vyběhli dva králíčci, posadili se v trávě a začnou spolu hovořit: Jaká je to bída, když se zlá liška ukáže v hájemství, co zkusí ubohý králík, aby se jen třásl o život, nikde pokoje nemá. Mládenec, jak to slyšel, nestaral se o srnce, jen poslouchal, co si králíčkové povídají. Bylo mu líto ubožáků a proto na ně promluvil: „Zastřelím lišku,“ řekl potichu, a králíčci se nelekli. Ale řekli mu, že jim pomoci není. To že není obyčejná liška; to je sám čert v podobě rezavé šelmy, toho že nezdolá.

Vtom ukázal se v mlází srnec a mládenec honem po něm střelil. Ale chybil se ho. Zatím králíčci, ranou polekaní, zmizeli. Mládenec vstal a šel mrzutý domů, ale na králíčky a na lišku nezapomněl. Usmyslil si, že musí šelmu vystopovat. Když na druhý den zase v ta místa zašel, kde čekal na srnčí, opět se mu ukázali králíčci, a že ho dovedou k liščímu doupěti. „Ale bojíšli se,“ povídá jeden z králíčků, „vrať se! Jde tu o krk!“ Mládenec byl nebojácný a řekl, že on na svou kulovnici spoléhá, že se té lišce dostane na kůži. Králíčci mu slíbili, zabijeli lišku, že se mu odmění. Potom se ztratili, a mládenec zůstal nedaleko liščího brlohu na číhané. Nečekal dlouho, když tu zaslechl zdaleka z lesa zavřeštění králičí. A za chviličku spatřil lišáka, jak běží k doupěti, v tlamě zakousnutého králíčka. Ve zlosti zaměřil si mládenec a spustil. Ale jak užasl, když spatřil, že se koule od liščího kožichu odrazila jako od železného pancíře. V té chvíli spadla s lišáka jeho zvířecí podoba, proměnil se v čerta a nebohého mládence roztrhal. Od té chvíle zjevoval se v lese na Homoli černý králík; do toho byla zakleta duše mysliveckého mládence tak dlouho, až by zase přišel někdo na Popeleční středu narozený a lišáka zastřelil; ale k tomu bylo by třeba očarované koule.