Kořenový Jozka

Václav ze semonického Zálabí byl kluk jak se patří. Jako jiskra. Zvídavý, ke všem kolem milý, ale také zarputilý, přemýšlivý, pracovitý i odvážný. Ono to také ani jinak nešlo. Polosamota semonického Zálabí si totiž žádala člověka celého. Na straně druhé však nesmíme milého Vendu až příliš chválit. Jako každý kluk, měl i on své „mouchy“. Tak třeba, docela rád si dělal ze svého okolí šprýmy. Dost často si pak ke svým hrátkám vybíral semonickou tetku. Ne že by ta osoba byla jeho tetou vlastní, to ne, ale nikdo v obci jí neřekl jinak než tetka. Tetkou byla zkrátka pro všechny. Tetka byla jakousi semonickou vědmou, pověrčivá byla ažaž, křižovala se skoro na každém kroku, černou kočku nemohla vidět ani u myší díry, natožpak běžet jen tak zbůhdarma přes cestu. To pak plivala kolem sebe tak dlouho, až jí v ústech úplně vyschlo. Na Vendovi zkoušela tetka svou kouzelnickou dovednost. A Venda, i když jejím hokuspokusům vůbec nevěřil, ochotně se jí podroboval. Za tu ochotu na něho tetka nedala dopustit a vždycky mu podstrčila nějakou tu sladkost. A Venda toho nejdříve využíval, později zneužíval.

Jednou ho tetka postavila nad talíř, do něhož vlila přesné tři lžíce studniční vody. Přiměla Vendu devětkrát se zhluboka nadýchnout a zatímco nesměl chvíli dýchat, promlouvala nad vodou kouzelnou a hlavně nesrozumitelnou zaříkávací formuli. Pak vodu z talíře opět přeměřila a poněvadž vody byly opět přesné tři lžíce, vážně Vendovi sdělila: „Jsi, chlapče, úplně zdráv. Tady máme důkaz, že netrpíš úbytěmi.“ Tak se tehdy říkalo souchotinám. A Václav s vážnou tváří přikyvoval a nastavoval ruku pro pamlsek.

Chlapec trávil léto na poli či na lukách, plavil se přes Labe v loďce i několikrát za den, za horkých nocí spával v seně na půdě, kde bylo příjemněji než v uzavřené místnosti. Jednoho parného dne poslal otec Vendu za tetkou, aby od ní vyprosil nějaké bylinky, neboť se mu zdálo, že krávy dávají málo mléka.

Jen Václav dorazil k semonické tetce, hned se jí svěřil, že v noci nějak špatně spal. Tetka viděla do červena zbarvenou pokožku na jeho prsou a hned byla hotova s určením nemoci. „To tě navštívila noční můra a celou noc tě na prsou tlačila. Sem pojď...“ Postavila si Václava pod obrázek Panny Marie na oltáříčku v rohu místnosti a prohlásila: „Třikrát po mně opakuj... Můro, můro muří, nechoď k mému loži, Panenka Maria povídala, abys ke mně nechodila. A v noci si dej pod podhlavník sekeru. Té se každá můra či morous se srostlým obočím nad kořenem nosu zaleknou. A musí být dobře naostřená, pak na tebe nic nezalehne.“ Na noc si Václav samozřejmě sekerku s sebou na seník vzal, tak jako každý večer, to aby měl něco do ruky, kdyby se na něho někdo do otevřeného seníku dobýval. A když se zakousl do voňavého perníku, který mu tetka po léčebné kůře dala s sebou, byl docela spokojen. Vždyť mu již nic nebylo. Prudké opálení s prsou počalo mizet, červeň se měnila v barvu hnědou. Jen záda ho teď poněkud pálila. Ale to nebylo opálením. To způsobilo několik ran potěhem od otce, jelikož na bylinky, které měl od tetky přinést, milý Václav ale docela zapomněl.

Jednou tetka Václavovi navrhla v jakémsi nadšení nad svými léčitelskými úspěchy, že by pro něho bylo prospěšné, aby šel do učení ke Kořenovému Jozkovi. Jako léčitel. Rodiče vůbec nebyli proti, byli totiž stejně pověrčiví jako semonická tetka. A taky si říkali, že by pak nemuseli nic platit za léčení svého dobytka. Vždyť zvěrolékař chtěl vždy mnoho peněz, Kořenový Jozka pouze několik dvacetníků a vlastní syn by léčil zadarmo. Kořenový Jozka přicházel do svého obvodu vždy dvakráte do roka. Byl malého vzrůstu, snědý obličej schovaný ve stínu neobvykle širokého plstěného klobouku. Přes rameno nosíval dlouhý pytel, který měl převázáním rozdělen na několik dílů. To aby se mu koření nesmísilo. Pytel podpíral holí nesenou přes druhé rameno. Nenapodobitelnou byla i jeho chůze. Jeho krátké tělo se kymácelo na obě strany, jako by jeho nohy zapadaly vždy hlouběji do vysokých holínkových bot. Snad ten dojem hodinového kyvadla vznikal tím, že jeho kolena zůstávala při došlápnutí stále nakrčena a neuvěřitelně vzdálena od sebe.

Tentokráte s ním přišla i jeho matka. Droboučká postava, obličej žlutě snědý a tak vrásčitý, že kdyby se dala kůže vyrovnat, mohla by pokrýt další čtyři tváře. Šaty pestré, dlouhou sukní zametala prach. Říkalo se, že pomáhá svému synovi sbírat na Krkonoších potřebné kořeny a bylinky. Václavovi se však nejvíce líbilo to, že jen se uvelebila na zápraží na hrubé dřevěné lavici, vytáhla tmavě hnědou dýmčičku, pomalu a pečlivě ji nacpala čímsi, co se jen vzdáleně podobalo tabáku, dlouhou sirkou zapálila a spokojeně bánila s pohledem upřeným nehybně kamsi v nekonečno. Kořenový Jozka se vždy vracel až k večeru z jedné josefovské krčmy, kde si dopřával, jak on říkal - „breberku“. Nebylo to nic jiného, než řízná samožitná kořalka, v níž proměňoval své dvacetníky. Kořalka zřejmě Jozkovi vždy způsobila jakési neodbytné vidiny. Už z dálky bylo vidět, jak šermuje volnou rukou, jako by ty vidiny chtěl od sebe zapudit. Ale zjevně se mu to nedařilo. Ve světnici opatrně vzal svůj klobouk za promaštěný okraj a uložil ho spolu s pytlem pečlivě pod lavici. Přítomná semonická tetka mu honem navrhla, aby vzal Vášu do učení, ale Václav si nebyl jist, zda její řeči léčitel vůbec vnímá. Přidala se i Václavova matka, ale Kořenový Jozka zřejmě podlehl „breberce“, a tak se jen svalil na lavici a vzápětí usnul. Teprve ráno se přiměl k práci. Václavovým rodičům se zdálo, že jejich krávy proti jiným v obci dojí málo a Kořenový Jozka zatím Vášovi alespoň milostivě dovolil, aby se v rámci snad počínajícího učení na čarodějného léčitele alespoň zpovzdálí díval. Nejpozorněji však Kořenového Jozku sledovala semonická tetka. Doprostřed dvora museli Václavovi rodiče postavit veliký škopek a naplnit ho až po okraj čerstvou studniční vodou. Na počátku „čarodějného“ obřadu podal Jozka otci kořen. Prý kouzelný. Vášovi připadalo, že je to buď petržel nebo snad křen. Když otec podle Jozkových pokynů kořen překrojil, ukázal Jozka oběma rodičům na řezu matný obrys lidské hlavy z profilu. A rodiče jako by poznávali... Ano, ta černá skvrna, to je přece tmavý šátek uvázaný na babku. Takový nosí jejich sousedka. Už dlouho ji podezírali, že jejich kravám škodí. A včera, jen k nim Kořenový Jozka přišel, těsně před západem slunce jim vytrhla plaňku z plotu. Nevěděli, že pověrčivá stařena se tím chránila před čárami Kořenového Jozky.

Pak se všichni vrátili ke škopku. Rodiče museli nad vodní hladinou držet křížem složenou travní plachtu. Nehybně držet. Jozka zavěsil na dužinu škopku malé zrcátko. „Sem do toho zrcátka se dívejte. Na chvilčičku, jen na malou, se vám zjeví obličej škůdce...“ A pak se Kořenový Jozka roztančil kolem Václavových rodičů. Nad plachtou co chvíli pažemi opisoval znamení kříže a stále polohlasem odříkával jakési nesrozumitelné zaříkávací formulky. Krátké nožky se jen kmitaly. Poté se sehnul nad zkříženou plachtou a vložil obě ruce pod ní. Těsně nad hladinu. Voda se jemně rozvlnila, pak se zklidnila a Vášovi se zazdálo, že z místa, kde stál, uviděl v ruce Kořenového Jozky druhé zrcátko, na němž byla jakási kresba podobná obličeji. „Je to ona, určitě... Viděli jsme ji.“ Tak se vzápětí nechali slyšet oba rodiče. A Jozka vytáhl ruce zpod plachty a zastrčil je spokojeně do kapes svého dlouhého a řádně umolousaného pláště. Na jeho zarostlé tváři se rozprostřel výraz dokonalého vítězství.

A teď již stačilo, aby se sousedce zamezilo v možnosti přijít do chléva, pohybovat se kolem krav na pastvě, či jen se opřít u otevřeného okna stáje. Že bylo o nepřítele v sousedství víc? To Kořenovému Jozkovi vůbec nevadilo. On už v pohodě propíjel své dvacetníky v josefovské krčmě. A krávy? Krávy teď dojily tak, že i semonická tetka žasla a počala s Vášovou ne nezištnou pomocí zařizovat protiopatření. Nejdříve ze všeho začala přimíchávat sůl do mléka, které dávala každé ráno výměnkáři k snídani. Pak vzala travní plachtu a za časného rána ji s Vášovou pomocí vlekla za popruhy rosou. Mokrou plachtu poté pověsili na bidlo tak, aby rosa stékala do připravené nádoby. A tetka vysvětlila Vášovi, že tímhle „dojením popruhuů se jednak podporuje stékání rosné vody do nádoby, ale daleko důležitější je, že se tím všem kravám v okolí odnímá mléko ku prospěchu krav tetčiných.

Ale až do Vášova semonického Zálabí prý to kouzlo nesahá. Snad pokaždé, když se Kořenový Jozka probíral po ránu z působení „breberky“, stála nad ním Vášova matka a připomínala mu, že je čas, aby začal s výukou, kterou synovi přislíbil. A Jozka ráno co ráno opakoval: „Já Vášu mám rád, mám ho rád, bude mít na mne památku, bude... Já ho naučím zažehnávat, zaříkávat, já ho naučím všemu, co umím... Já ho taky na hora vezmu a tam mu ukážu, tam, kde které to koření roste... ve které době se má trhat a jak si přitom má počínat... Ale teď, teď k tomu není vhodná doba...“ A ta vhodná doba stále nenastávala. A tak se čtrnáctiletý Václav šel nakonec učit do zámečnické dílny. Dříve však ještě mohl sledovat, jak Kořenový Jozka spolu s matkou, každý se kolébal jinak, odcházejí polní cestou k Dolnímu Plesu. Dlouho se díval na jejich zmenšující se postavičky.

Nevěděl tehdy, že je vidí naposledy. Odcházeli do hor. A už se nevrátili. Dlouho na Kořenového Jozku v okolí Semonic vzpomínali. Hlavně prý ve chvíli, kdy měli platit zvěrolékaři. „Jó, to bývaly jinší časy, když chodil Jozka... A jak ty krávy dojily! Ne jako dnes...“ A časem se říkalo, že Kořenový Jozka vystoupal nejen do svých krkonošských hor, ale snad i přímo ke Krakonošovým domácím zvířatům.

Nám je však dnes jasné, že Kořenový Jozka došel ještě dál - vystoupal až do pověstí lidu roz lehlého našeho okolí.