Pět vlčáků z Pětipsú

Říká se, že pět Vlčic patřilo kdysi k zámku v Pětipsích. Ne jako obyčejné lovecké psy – tyhle byly jiné. Velké, tiché, s očima, které se ve tmě leskly jako kov. Lidé říkali, že když se na ně člověk podíval příliš dlouho, měl pocit, že se dívá do něčeho staršího než člověk, staršího než válka, staršího než samotný les. Pověst o Pěti Vlčicích z PětipsůLovecký správce zámkuNěkteří tvrdili, že Vlčice patřily loveckému správci zámku. Byl to prý muž, který se nikdy neusmíval a nikdy nemluvil víc, než musel. Staré báby říkaly:„To nejsou psi. To jsou stíny, co chodí po čtyřech.“A jedna z nich přísahala, že slyšela, jak jeden z mužů říká:„Vůdce je chce mít připravené. Až přijde čas.“Nikdo neví, co to mělo znamenat. Ale od té chvíle se Vlčice držely jen kolem zámku. Nikdy neštěkaly. Nikdy neutíkaly. Jen hlídaly.Možná je neposlal správce. Možná je poslal samotný Vůdce.V posledních letech války se prý na zámku objevili muži v černých kabátech. Ne místní. Ne obyčejní. A s nimi přišlo pět Vlčic – jako by je přivezli z nějakého tajného chovu, kde se rodí jen zvířata určená k jednomu jedinému účelu.Staré báby říkaly:Staré báby říkaly:„To nejsou psi. To jsou stíny, co chodí po čtyřech.“A jedna z nich přísahala, že slyšela, jak jeden z mužů říká:„Vůdce je chce mít připravené. Až přijde čas.“Nikdo neví, co to mělo znamenat. Ale od té chvíle se Vlčice držely jen kolem zámku. Nikdy neštěkaly. Nikdy neutíkaly. Jen hlídaly.