Ve mlýně

Voda skrývá velká tajemství. O tom víme i my, dnešní lidé. V dávných časech byli však jejímu působení ještě více přístupní. Když voda v mlýnské strouze žbluňkala a klokotala, šplouchala a bublala přes mlýnská kola, z vlhkého dna stoupaly páry a mlha v podobě rozplývajících se postav, pocítili něco z vlády skrytých duchů přírody. Je potom divné, že právě ve mlýnech byli obklopeni přízraky a také se s nimi nejlépe obeznámili? Krajánek, který přišel vandrem z cizí země, šířil v přástevnách hojnost pověstí, i on sám byl často příčinou dráždivého mrazení. Pro svou zběhlost v čarování byl také potají žádaný i obávaný. Podle lidového přesvědčení bývali mlynářští chasníci nezřídka ve spolku s čertem. Mnohý tloukl v noci na vrata a prosil o přístřeší. To mu raději poskytli. Bylo přece možné, že by mlýn očaroval. Co by si pak mlynář měl počít, kdyby zrní v sýpce nevysvětlitelně zmizelo, praskaly a lámaly se hřídele? Jen přátelské přijetí a dobré pohoštění mládence chránilo mlýn před rozpoutáním zla. Tak mu na dva, a muselo-li to být i na tři dny, poskytli zaopatření a dbali, aby mu nic nechybělo. Při loučení mu ještě dali dobré cestovné. Za to uměl být o večerech velmi zábavný a také uměl šířit bázeň, která nikomu neškodila. Před dávnými časy přišel do mlýna v Dolních Pasekách jeden chasník. Jeho radostí bylo vandrování a ani zde nehodlal dlouho pobýt. Seděl pohodlně na lavici v blízkosti hřejícího krbu a s tajenou radostí čekal na hosty přástevny. Tu něco zašustilo v předsíni, a když se otevřely dveře, stálo na prahu čisťounké děvče, pod paží mělo přeslici a v očích šelmovství. Vešlo s pozdravem do světnice a nachystalo si přeslici. Brzy byla řeč v plném proudu. Chasník si děvče prohlédl od hlavy k patě a se žádostivým pohledem řekl: „Děvče, já bych něco dovedl!“ Tak mluví jen ten, kdo je obeznámen s čarováním. Dívka jistě na čáry nevěřila, protože by jinak sotva pronesla následující slova: „Mně by bylo vhod, kdybych teď hned stála před tebou nahá!“ Sotva věta dozněla, začalo kouzlo působit. Oděv spadl a dívka stála ve světnici ve své nevinné kráse. V Evině rouše prosila chasníka o slitování. Jak bylo mládenci blaze, když kouzlo zrušil a vedle děvčete kajícně pomýšlel na jinou kratochvíli. Požádal o klíč a položil jej na stůl. Zespodu na něj klepal. Klíč byl jako očarovaný. Skákal z rohu do rohu a nikdy neminul cíl. Chlapec hru opakoval tak často, až děvčeti přecházel zrak a v samém smíchu zapomněla na svůj dřívější stud. Tak to tedy dopadlo dobře. Když byl ale někdo vůči mládenci neochotný, vzalo to mnohokrát špatný konec. Jednoho dne přišel do Paulusova mlýna ve Vernéřově krajánek. Mlynářka právě prala prádlo. Když chasník odříkával svou průpovídku, nedala se ze své práce vyrušit a rozzlobeně řekla: „Ustavičně sem chodí další. Dnes tu již jeden byl.“ Vandrovník se ještě chvíli potuloval kolem, ale když se musel dívat, jak mlynářka pere tvrdošíjně dál, aniž by si ho všímala, vyšlo posměšně a nepřátelsky z jeho rtů: „ Nu, já mohu jít zase někam dál, ale budete na mne vzpomínat!“ Jen dořekl, byl pryč. Neuplynulo ani půl hodiny a mlynářka hořce litovala, že ukázala tovaryšovi dveře. Musela se svou prací přestat, neboť na jejích šatech i v prádle, které prala, začalo být nezvykle živo. Kam se podívala vši, vši a zase vši! Svědilo to, svrbělo, hemžilo se a cupkalo, až mlynářka ošklivostí a hrůzou hlasitě vykřikla: „Běžte jen, běžte rychle, ať dohoníte toho chlapce. Ten to jistě udělal!“ Rychle zjistili, kterým směrem odešel, a v blízkosti Aše ho dohonili. Toho, komu mlynářka před chvílí tak příkře ukázala dveře, snažně prosili a úpěnlivě naléhali, aby ten hmyz odčaroval. Chasník se dal obměkčit, vyřkl své zaklínání, a jak se ukázalo, v témže okamžiku zjednal ve mlýně zlý duch a pán vší, štěnic a krys, opět pořádek. Nejen vandrující krajánci občas přinášeli do osamělých mlýnů rušný život. Také tesaři a štolbové, kteří táhli od mlýna k mlýnu, aby opravili vše, co se ve mlýnici, v domě a ve dvoře porouchalo, dávali k lepšímu příběhy, které za dlouhých večerů nahnaly mnohému husí kůži. Do Gosslerova mlýna ve Vernéřově přicházel častěji jeden tesař, který vyprávěl oba následující příběhy. Jednou měl ve mlýně v našem sousedství práci na několik dní. Tam strašilo. Sám to pocítil, když šel spát na půdu. Ležel v polospánku, když najednou slyšel něco ťapat. Co to jen mohlo být!? Napjatě naslouchal. Náhle mu neviditelná ruka ducha strhla přikrývku. Ležel v posteli a bděl až do rána. Zdálo se, že mlynářka, které o svém úleku vyprávěl, byla se strašidlem důkladně obeznámena, neboť pokojně řekla: „ Ano, tak to u nás chodí častěji.“ Dávala strašidlo do souvislosti s jednou strašidelnou ženskou postavou, která se občas v noci zjevovala a naháněla hrůzu všem obyvatelům domu. Jen žena našla odvahu jít za podzimních a zimních večerů nakrmit vepříky ve chlívku na tmavém dvoře. Tam to strašilo nejvíce. Jednou se bílá paní objevila také za dveřmi do světnice. Srdnatá mlynářka po ní sáhla, sáhla však jen do prázdna. Prý to byla provinilá žena, která kvůli pokladu, zakopanému na neznámém místě ve mlýně, nenašla v hrobě klid. Tentýž tesař vyprávěl ještě druhou historku: Bylo to v jiném mlýně, kde při práci narazil na řetěz, který ležel ukryt v bahně pod mlýnským můstkem. Vytáhl jej ven a byl překvapen, že je úplně čistý a lesklý. Sotva řetěz vytáhl, začal ve mlýně rachotit a rámusit, jakoby se otevřelo samo peklo. Bylo k řetězu připoutáno strašidlo? Každopádně byl ve mlýně konec divokého hluku, jakmile nechal polekaný tesař zpropadený řetěz zapadnout zpět do bláta. Patrně se okolo každého mlýna a jeho někdejších obyvatel ovíjí pestrý věnec pověstí a strašidelných historek a jen jejich nepatrná část si našla cestu až k dnešnímu pokolení přes hranice, které vymezil střízlivý rozum.