Založení hradu Střekov

To bylo dávno, v době, kdy hrozilo z půlnoční strany české zemi nebezpečí. Byli to Míšenští, kteří podnikali ze severu loupežnické výpravy až na Bílinsko a Litoměřicko. Kradli dobytek i úrodu, a co nejhoršího: odvlékali s sebou ženy i děti, aby je na lodích nebo na prámech odvezli po Labi z kraje. „Takovému počínání musíme udělat přítrž," řekl Hostivít, osmý kníže z Oráčova rodu a svolal vladyky. Očekával jejich radu.

Po chvilce ticha povstal vladyka jménem Střek. „Uměl bych si pomoci, kníže," prohlásil a pokračoval: „Stačí jen vystavět u Labe na příhodném místě hrad a odtud nepřátelům zabránit, aby se po řece plavili. Já sám bych měl o takovém místě povědomí..." Ostatním vladykům i Hostivítovi se nápad zamlouval, takže panovník brzy rozhodl: „Jdi k Labi a postav ten hrad, Střeku. Knížecí pokladna je pro tebe otevřená a ani o zbrojné lidi nemusíš mít starost. Dám ti všeho, kolik budeš potřebovat."

Netrvalo dlouho a vladyka se vydal s družinou do Středohoří. Stranou minuli rozvaliny luckého hradu Klepý a poté sestoupili do širokého labského údolí. I když nepřítele nespatřili, tu a tam vypálená stavení svědčila o jeho přítomnosti.

Po obou březích se začaly objevovat kopce, až nedaleko před ústím Běliny řeky uviděli vysokou černou skálu, spadající do Labe jako stěna. „Jsme na místě!" zvolal Střek. „Tady na té skále hrad vystavíme!" Dali se do díla a třebaže mohli těžké opracované kmeny dopravovat jen po úzké neschůdné stezce, rostla srubová stavení jako z vody.

Střekov, jak hrad po dokončení podle vladyky nazvali, se stal opravdu nezdolnou překážkou. Za dne bylo vidět daleko do údolí, takže se pokaždé mohli obránci včas připravit a nezvané hosty odrazili. A v noci? To napjali přes řeku dlouhý řetěz, aby ani pod rouškou tmy nikdo po Labi neproklouzl.

Tak moudrý vladyka zabezpečil kraji klid a mír a mohl na hradě spokojeně žít.