Pověsti o permonících

První se nazývá: O chudém jamníkovi. Zajímavé je zde označení jamník. Takto se dříve označovali právě horníci. Pověst vypráví o muži, který chodil každý den s motykou do hor. Vždy si s sebou nesl kousek chleba. Hledal cínovou rudu. Dříve se mu dařilo daleko lépe a odnášel si z hor plné pytle rudy. Jednoho dne byl ze svého malého nálezu velice smutný. Přemýšlel, jak uživit rodinu. Ve skále se objevil malý permoníček. V této pověsti je popisován jako permoníček s vousem dlouhým až ke kolenům. Oslovil muže: „Nermuť se, jamníku, ukáži ti místo, kde budeš moci rubat do konce svého života. Mám jen jedinou podmínku. Dáš mi vždy polovinu peněz, které za vytěženou rudu získáš. Nesmíš se ale nikomu o tajném nalezišti zmínit.“68 Permoník dovedl horníka do chodby v podzemí a tam na něj čekalo ohromné množství cínu. Horník si několik let krásně dopřával zásob z hor a žil spokojeným životem. Jeho sousedé mu to však moc nepřáli a záviděli mu. Chtěli zjistit, odkud bere to velké bohatství. Horník jim nic neprozradil, tak jak slíbil permoníkovi. Sousedé ale na něj uspořádali past, uspořádali oslavu a pozvali na ní horníka. Hodovalo se a pilo. Horník jim v opilosti prozradil tajemství a porušit tak slib, který dal permoníkovi. V tu chvíli si ale uvědomil, co provedl. Popadl svůj klobouk a utíkal nahoru do lesů. U vchodu do podzemí uviděl permoníka, jak mu hrozí pěstí. Pak permoník vkročil do podzemní chodby a skála se za ním uzavřela. Horník se smutně vrátil domů, lehl si do postele a za několik dní zemřel.

Druhá pověst nese název O dobrém permonovi. Vypráví o horníkovi, který se každý den snažil najít v lese co největší množství cínové rudy. Jednoho dne se mu také objevil tajemný mužík. Zde je popisován jako bradatý mužíček v červené suknici, s tenkými nožkami a rozsvíceným kahanem v ruce. Je pojmenován jako permon, skřítek rudných hor. „Zdař Bůh! Nemůžu se už dívat na to tvoje marné kopání. Dovedu tě k bohaté rudné žíle, ale jen s tou podmínkou, že se o všechno, co nakopáš, rozdělíš napůl se mnou.“

I v této pověsti musel horník slíbit, že o úmluvě nikomu nic nepoví. Horník každý den nosil domu velké množství vytěžené rudy. I tady se ale setkáváme s nenávistnými sousedy. Dokonce je napadlo, že je horník ve spojení s nadpřirozenou mocí. Když jednoho dne přišel horník do krčmy, sousedé ho přivítali plnými džbánky. Dali se do zpěvu a horníkovi se rozvázal jazyk. Když druhý den horník vyšel do hor, našel svou oblíbenou štolu zasypanou a uzavřenou.

Poslední pověst se jmenuje O permoníkovi a horníku Vojtěchovi. Jako jediná nám říká, jak se horník mohl jmenovat. Máme zde popsané prostředí, ve kterém se děj odehrává – pod Kněžištěm neboli Komáří horou, nachází se hornická víska Horní Krupka. Popsán je zde také pohled, který se nabízí z Komáří hory. Velkolepý pohled na údolí, které je ohraničené kopci Českého středohoří. Permoník je zde popsán podobně jako v předchozí pověsti – pán rudných hor, malý bradatý mužíček v červené kápi, s rozsvícenou lucerničkou v pravé ruce. „Zdař Bůh, Vojtěchu, nemohu se už dívat na to, jak je tvoje snažení zbytečné. Dovedu tě k bohaté žíle, která ti vystačí na celý život. Mám jen jednu podmínku. O vše, co vyděláš, se musíš se mnou rozdělit napůl. Navíc nesmíš z naší tajné úmluvy nikomu nic prozradit!“

Obdobně jako v předchozích pověstech – sousedé mu bohatství záviděli. Když byly ve městě sváteční slavnosti, opili ho tak, že zapomněl na slib, který dal permonovi. Vše jim vyzradil. Druhý den si nemohl vzpomenout na nic z toho, co se večer událo. Byl proto velice překvapen, když vchod do staré šachty nemohl nalézt.

Všechny tři pověsti mají podobný průběh. Druhá a třetí jsou podrobnější například v popisu permoníka. V každé je místo s nálezem označeno jiným slovem – podzemní chodba, opuštěná štola, šachta. Ve všech vystupují závistiví sousedé, kteří přelstí horníka, aby jim vyzradil tajemství. Pověsti patří do skupiny místních a démonologických, protože zde vystupuje nadpřirozená postava permoníka.