O vodníkovi, co se proměňoval v bílého koně

Obec Ptení leží severozápadním směrem od města Prostějov. zde je jedno místo kterému se říká U ovčího víru.

Tam prý se za starých časů vždycky v noci pásával bílý kůň, pěkný a statný, srst se mu jen leskla. Ráno kůň zmizel jako pára.

Jednou se pár mládenců ze Ptení domluvilo, že ho chytnou. Nachystali si už doma lýkovou ohlávku, a jak se kůň zase objevil a začal se pást, běželi na něho. Ale kdepak! Kůň zařehtal, vzepjal se, hodil kopyty na všecky strany a rovnou do vody. „To byl jistě vodník,“ povídali si pacholci. S nepořízenou se vrátili domů.

Za nějaký čas lidi toho bílého koníka viděli na tom samém místě, jak se tam pase. Udělali novou ohlávku a tentokrát byli opatrnější. Jeden pantáta se potichu přikradl odzadu a tak se mu podařilo ohlávku na koně hodit. Ten pantáta si bělouše sám odvedl domů do stáje. Všem v domě nakázal, ať mu nedají ani kapku vody, ani kapku! Na druhý den mu nasadil chomout, dal na vůz pluh a odvezl ho na paseky a začal tam s koněm orat. Oral dlouho, práce mu šla, jako by máslo ukrajoval, až zoral celou paseku. Pak koně poplácal, pustil ho a řekl: „Teď si běž, kam chceš!“ Milý kůň kousek odběhl, proměnil se ve vodníka, malou zelenou ručkou pantátovi zahrozil a zlostně huhňal: „Sedm let vám na tom poli nic neporoste! Sedm let!“ To se taky stalo. Sedm roků sedlák litoval, že si s hastrmanem začínal. Sedm let sklízel jen plevel a lebedu! Za tu dobu přišel skoro na mizinu.