O Boubíně

Ze středu Šumavy mezi řekou Vltavou, sedly Vimperským a Volarským vybíhá na východ horské pásmo boubínské, pojmenované podle nejvyššího jeho vrcholu, Boubína. Na svahu této hory zachován je dodnes zbytek šumavského pralesa.

Co divu, že Boubín opředen je pověstmi, které vyvolalo tajemné zášeří hvozdu, jehož lidská ruka po staletí se nedotkla. Tak vypravuje pověst také o černém lovci který se lidem na Boubíně zjevoval. Osmahlé tváře byl, černě oděn. Nejraději proháněl se boubínským hvozdem za bouřlivých nocí, kdy po nebi honily se chuchvalce mraků, vítr ohýbal vrcholky stromů a hvízdal divoce. Jezdil na vraném koni, který jako pták se přenášel přes vývraty a balvany, smečka psů před ním běžela s hlasitým štěkotem, nad jeho hlavou sovy se vznášely, věrné jeho noční průvodkyně.

Volání lovcovo i zvuk jeho rohu příšerně se ozývalo lesem, a postrašená zvěř krčila se v úkrytech ve smrtelném strachu, dokud ji odtamtud nevyštvali psi lovcovi. Potom se dávala v šílený běh, marně hledajíc spásu v útěku.

Až na sám vrchol Boubína vyjíždíval černý lovec; to, když bouře rozpoutala se nad krajem, když klikaté blesky sjížděly se zamračeného nebe, ozařovaného sinavým jejich světlem, kdy hrom burácel bez ustání a proudy vod lily se s oblak. Tu stával černý lovec na vrchole hory, kůň jeho byl jako do země vbit, hříva mu vlála ve vichru, ale lijáku jako by pro něho ani jezdce nebylo. S rozkoší shlížel černý lovec do krajiny, v pospas dané živlům rozkaceným. — Také ve dne vídali někdy na Boubíně černého lovce.

Dřevařům se zjevoval, dával se s nimi do řeči. Ale jen tehdy, když poráželi stromy uschlé nebo staré, zpola ztrouchnivělé kmeny.

Byl rád, když jej přívětivě pozdravovali a často je i penízky podaroval, jichž plnou hrst z brašny vylovil. Také k nádeníkům, kteří pracovali v lese na odstranění nánosů, přívalem způsobených, na uklízení napadaného klestí, býval přívětivý a štědrý. Zato neradi vídali černého lovce dřevorubci, kteří káceli zdravé, krásné kmeny, aby okleštěné z Boubína byly odváženy nebo rozřezávány na polena pro uhlíře do milířů; často jim způsobil, že podřezaný kmen skácel se tam, kam nechtěli, nebo jim rozházel polena v sáhy srovnaná. Že ani uhlířů neměl rád, kteří milíře stavěli na Boubíně a polena ze zdravých kmenů v nich na uhlí pálili, je jisto. Často k nim přijel černý lovec a vraníka svého pobídl, aby kopyty milíř rozmetal. Rád také strašil ty, kdo se odvažovali na Boubín hledat pokladů. Bylyť v kraji známy pověsti o pokladech na Boubíně jež na temeni hory jsou ukryty; jedni říkali, že vchod k nim o Velký pátek se otvírá, když v kostelích pašije se čtou, jiní zase, že za bouřlivých nocí možno poklady ty uvidět. To prý plápolají zelenavé plaménky nad skalou tam, kde v ní poklad je ukryt. Povídá se také, že v nitru Boubína veliká síň se rozkládá, skalní její klenutí spočívá na mohutných sloupech, a v síni té že plno pokladů nejvzácnějších, truhly plné zlatých a stříbrných peněz, šperků s nejvzácnějšími drahokamy, zlaté a stříbrné nádobí, zbraně i zbroj zlatem a stříbrem zdobená a jiných věcí drahocenných množství nesmírné.

Kdo hlídá boubínské poklady? Jedni praví, že saň devítihlavá, oheň sršící, jiní, že tříhlavý obrovský pes žhavých očí a žhavé tlamy, jiní zase, že sám ďábel střeží to bohatství a opatruje veliký oheň prostřed síně plápolající.

Je tomu asi půl druha sta let, kdy nějaký horník od Vimperka vydal se na Boubín, aby se tam dostal k pokladům, o nichž doma tolik slyšel vyprávět. Přinesl si náčiní hornické a na místě, kde v noci viděl světélko plát, dal se ve dne do kopání. Šlo to ztěžka, ale horník byl na takovou práci zvyklý, nedal se námahou odstrašit. Sám přenocoval na Boubíně na loži z mechu pod přístřeškem z větví. Když tam byl třetí noc, zjevil se mu ve snu stařec, ten mu hrozil, že s ním bude zle, neupustíli od hledání pokladu. Horníka to nezaleklo. Sen je sen — myslil si a ráno pustil se s novou chutí do práce. Ale v noci nato zjevil se mu stařec opět, maje u sebe velikého černého psa, který divoce koulel ohnivýma očima, a jemuž ze žhoucí tlamy sršely plameny. Stařec zle hrozil a pes sápal se na horníka, který se potom probudil vyděšený, v potu se koupaje.

Už si umiňoval, že všeho nechá, ale když přišlo ráno, krásný den byl, slunečko hřálo, les voněl a ptáci zpívali, horník odhodil všecky strachy a dal se zase do kopání. Pozorovalť předešlého dne, že tam, kde kopal, kameny jsou na sebe nakupeny, jako by nějaká chodba tam byla zahrazena. A vskutku bylo tomu tak. Celý den pilně pracoval a než přišel večer, dostal se ke skalní brance, uzavřené kamennou zdí, na kterou když motykou uhodil, slyšel dutý zvuk. Měl jistotu, že za zdí je prázdný prostor; tam, myslel, jistě je skalní síň s poklady. Těšil se, že ráno už k těm pokladům se dostane, že se domůže velikého bohatství. Ani oka zamhouřit nemohl rozčilením. Ale v noci přihnala se divoká bouře. Blesk stíhal blesk, nebe bylo v jednom ohni, hrom burácel, jako by celý svět chtěl se zbořit. Prásk! prásk! rána za ranou sjížděla do lesa, odkud také ozývalo se houkání, pískání, sténání, kvílení i štěkot. Vichřice rozzuřila se na Boubíně, až stromy praskaly a kácely se. Bylo boží dopuštění. Strašlivý lijavec se spustil, jako by nebeské hráze byly potrhány. Horníkovi nic nebyl platen přístřešek z větví, vichr rozmetal mu jej nadobro, a nežli se chudák spasil útěkem do skalního úkrytu, byl promoklý na kůži. Teprve k ránu ustala bouře a horník umořený usnul. A tu zjevil se mu ve snu stařec po třetí, hrozil mu rukou a pravil:

„Naposledy tě varuji! Není pro tebe určeno to, co skrývá hora tato. Ustaň od práce a odejdi domů! Poslechnešli, budeš šťasten, nebudešli dbát mé výstrahy, přijdeš tu o život.“ Sen byl tak živý, že horník probudiv se, hleděl kolem, kam odešel stařec. Ale toho tu nebylo. Bylo zase krásné letní ráno, jen spousty, bouří natropené, připomínaly mladému horníkovi hroznou noc. Ležely kolem vyvrácené stromy, zpřelámané větve, země byla vymleta proudy vody. A tam, kde horník předešlého dne dokopal se až ke skalní brance, nakupeno bylo kamení ze zřícené skály, po brance ani památky.

Horníka pojala bázeň, byl odstrašen od svých úmyslů; sebral náčiní a pospíchal s Boubína, kde zažil takové hrůzy. O dobytí pokladů boubínských nikdy už se pokoušet nechtěl. — K některým vrchům v Čechách víže se pověst, že tam uvnitř spí vojsko, které se objeví ve spořádaném šiku na koních, až bude třeba, aby vlast naše byla osvobozena od vpádu nepřátel.

Tak jde pověst o hoře Blaníku u Vlašimě, o Oškobrhu na Českobrodsku i o jiných kopcích. V pověstech těch zračí se důvěra lidu v to, že náš národ nezahyne, že překoná všecka nebezpečí. Vypravuje podobná pověst i o vojsku v Boubíně. To čeká, až bude jednou zle s českou zemí, aby ji vysvobodilo z rukou nepřátel. To prý podle starého proroctví cizí vojska zaplaví zemi naši, v požeh dají města i vesnice, úrodu všecku zničí, pobijí, co jim živého v ruce padne. Když potom k Boubínu blížiti se bude ta strašlivá záplava, ze širého okolí uteče se před ní lid na horu tuto, matky s dětmi i staří lidé, prales boubínský poskytne jim úkrytu bezpečného. Zatím porážka za porážkou stíhati bude vojsko naše, a Praha, srdce království, rozbořena bude tak, že nezůstane kámen na kameni. Ale před Boubínem zarazí se divoké hordy. Strhne se bouře strašlivá, v té bouři otevře se Boubín a vojsko svatováclavské vyrazí z něho zbylým vojům našim na pomoc. Ale to se stane teprve, až řeka Vltava, jejíž vlny zbarveny budou krví padlých, rozvodní se tak, že proudy její až k Boubínu se přivalí a tam podemelou a vyzvednou veliký balvan, vchod do hory uzavírající. Než vody opadnou, bude po válce, a k balvanu pod Boubínem usednou tři mocnáři smíření k hostině. Zlaté stolní náčiní ukryto je prý pod balvanem. Vojsko boubínské objeví se před nimi, skvělé cvičení jezdecké provede a nakonec odjede z končiny té navždy, neznámo kam.

Tak vyprávějí pověsti, trochu zmatené, vzniklé dojista z úcty, se kterou lid toho kraje pohlíží na Boubín, jenž je mu horou posvátnou; její temeno prý třikrát bylo holé a třikráte novým lesem porostlo.