O Selečce

Kdysi dávno žil na samotě nedaleko údolí Suché Kamenice ras, který měl jedinou dceru. Ostatní děti v Labské Stráni i v Arnolticích se dívenky štítily, protože doma prý jedí psí maso. Honily ji po vsi, házely po ní kameny a vůbec se jí ošklivě posmívaly. Dívenka to byla malinká, psím masem dobře živená, psím sádlem vyšlechtěná, černovlasá a kulaťoučká. A když se rozčílila, dávala ruce v bok a hlasitě nadávala jako dospělé selky na trhu, a proto se jí neřeklo jinak než Selečka. Jak to bývá, když vám někdo ubližuje, chcete se pomstít. A dětské srdce, to se ví, neodpouští.

Jednou, když Selečku děti zase hnaly z Arnoltic po silnici do Labské Stráně, uskočila hbitě do pole a směřovala k Suché Kamenici. Dva největší sígři se vydali za ní a stejně jako ona vběhli do lesa, mezi zeleným mechem porostlé kameny. Ale přestože se rozhlíželi kolem a se zadrženým dechem naslouchali, Selečku nespatřili. Po chvilce se otočili, že už se vrátí domů, když vtom se dívenka zjevila za nimi. Kluci se na ni chtěli vrhnout a pořádně ji zbít, jenže Selečka se tajemně usmála a vesničtí neřádi spatřili v jejích ústech dvě řady psích zubů. Než se stačili otočit a utéct, přiskočila k nim a tak zle je pokousala a potrhala, že trvalo řadu měsíců, než se kluci zotavili. Od té doby se jí všechny děti vyhýbaly a nikdo si na ni netroufl.