Lesní zlodějství u Katovic

Katovický hajný dával v panském lese bedlivý pozor, aby dříví nekradli. Že bylo hájemství rozlehlé, chodil někdy celý den po lese, měl té chůze do večera zrovna dost. Ale často bylo třeba i večer v lese dohlédnout, a to bylo věru nejmrzutější. A tak se také jednou stalo, když hajný po celodenním trmácení seděl v hájovně u večeře, že vrazil do sednice drvoštěp, který pracoval nedaleko na pasece, a sotva dechu popadaje oznamoval: „Pantáto, pantáto, někdo je na dříví! Z lesa slyšet rány, to jistě strom porážejí!“

„U všech ďasů! Hrom aby do nich! Ani doma člověk pokoje nemá,“ láteřil hajný, uhodil lžicí, vstával honem od stolu, strhl s kolíku klobouk a pušku, hodil zbraň přes rameno a vyrazil z hájovny, sotva mu drvoštěp stačil. Ani na paseku nedoběhl, slyší z dálky z lesa, jak se tam sekyry do kmene zatínají. „Kácejí, zloději!“ povídá hajný. „Ale jak na ně? Vím já, kolik je jich? Třeba by nám pěkně posvítili! Musíme zticha se k nim přikrást, shlédnout, jak to je.“

Drvoštěp přisvědčival. A vtom zaslechli praskot, jako když se podťatý strom kácí, a koňské zařehtání. „Mají vůz,“ hajný na to, „to jich je jistě víc. Ale zato jinudy nemohou z lesa, než tamhle po cestě. Počkáme tu v mlází a vyčíháme je. Však já se jim dostanu na kobylku!“ Zalezli hajný s drvoštěpem do mlází a čekají. Netrvalo dlouho, slyšet, jak daleko po lesní cestě jede vůz. „Jedou sem,“ povídá drvoštěp, když chvíli poslouchali, „já myslím, že by bylo nejlíp předběhnout je ke katovickému mostu, schovat se tam, a až přijedou, zastoupit jim cestu.“ „To máte pravdu, člověče,“ přisvědčoval hajný, „tak to uděláme. A kdyby jich bylo víc, tam už se snáz dovoláme pomoci.“

Vyběhli z mlází, byla už tma. Chvátali přikrčeni dolů k mostu. Tam se schovali v příkopu a čekali. Za nějakou chvíli slyšet zřetelně, jak kládami naložený vůz skřípe, jak jede blíž. Už je blízko mostu, viděti pár silných koní, povoz kládami naložený, ale lidí u něho nevidět. Hajný už se udržet nemohl, vyskočí a postaví se doprostřed silnice proti přijíždějícímu povozu, rozpřáhl ruce a vzkřikl: „Stát!“

Ale vtom se koně vzepjali a hnali se k mostu. Hajný jen tak tak že uskočil. Stál potom stranou jako solný sloup a s otevřenými ústy hleděl za uhánějícím vozem. Ani ho v tom okamžení nenapadlo diviti se, jak mohou koně s fůrou klad tak utíkat. Koně přiběhli doprostřed mostu. V ten ráz se most rozestoupil a koně i s vozem letěli do řeky. Rána a praskot, šplýchot vody — a zase ticho, jen řeku bylo slyšet, jak temně hučí. Hajný na silnici se vzpamatoval, obrátil se a utíkal k lesu, na smrt ulekaný. Ani se za drvoštěpem neohlédl. Teprve když přiběhl do hájovny, napadlo ho, že do řeky dojista s koňmi i lidé spadli, a že měl hledět jim pomoci. Ale už neměl odvahy se vracet. Šel spat, ale ve snu stále jej strašilo to neštěstí na katovickém mostě.

Časně ráno chvátal hajný ke Katovicům. Cestou si myslí, jakou tam asi spoustu uvidí na mostě a pod ním. Ale nechtěl očím věřit, když vidí most neporušený, celý. A dole pod ním otavské vlnky vesele ubíhají.

To bylo hajnému příliš. Obrátil se a pospíchal do lesa, na paseku, kde pracoval drvoštěp, který pro něho den předtím přiběhl. Našel hajný toho člověka při práci, ale když se ho ptal, kam odešel navečer od mostu, drvoštěp hleděl naň jako u vyjevení. Nevěděl nic o mostě, popřel, že by byl býval v hájovně, dušoval se, že nic v lese neslyšel, že šel večer s paseky rovnou domů do vsi.

A když ani nikde v lese hajný nenašel, že by byl kdo stromy kácel, poznal konečně, že si z něho žert ztropil divý muž. Slýchal o něm vypravovat a nikdy tomu nechtěl věřit. Teď se přesvědčil na vlastní oči.