Hastrmanova svatba

V Přídolí u Českého Krumlova je rybník, říkají mu „Hastrmanova svarba“ (svatba). O tom, jak vznikl, povídají si tam lidé toto:

Není tomu ani sto let, žila v Přídolí chalupnice, měla dvě dcery. Jedna sloužila někde v jiné vsi ve statku, druhá byla s mámou doma. Tam ve vůkolí všude věděli, že ta druhá dcera dostane chalupu, až se vdá. A přihlásil se také nápadník přespolní, začal za tím děvčetem chodit do Přídolí. Ale přicházel vždycky až k večeru, vymlouval se, že dříve nemůže, že má tuze práce. A jak padla devátá, zase odcházel. Zdálo se jinak, že je to pořádný člověk; říkal děvčeti, že je má tak rád, že nestojí o to, aby s ním něco dostal. I peníze si k ní občas přinesl k uschování. Jen se pořád ptal, kdy už bude moci být svatba. To bylo nápadné dceři i matce, tím víc, že ten nápadník nikdy neřekl, odkud je, jak se jmenuje a čím je. Když jednou přišla starší dcera podívat se domů, matka se jí se vším svěřila a povídá, že ony nevědí, jak si tu poradit.

Tu ta starší, leccos už ze světa znala, řekla, že tam zůstane přes noc a že se na toho ženicha podívá. A také, když k večeru ten člověk zase přišel, navlíkla to ta starší dcera tak, že se s ním zrovna ve dveřích potkala, přitočila se k němu po levé straně a cítí, že on má na té straně kabát mokrý. Když on ji pozdravil a dal se s ní do řeči, povídá mu ona: „Pročpak vy, člověče, za tou mou sestrou nechodíte dřív než až samý večer. Potřebujete vy někde venku v trávě líhat! Však jste na té straně mokrý!“ Ale milý ženich se vymluvil, že zakopl o kámen na pěšině přes louku a že se tak do mokré trávy svalil. Když potom za tmy zase odešel, ta starší povídá:

„To se mně líbit nechce; já bych řekla, že tohle je hastrman. Víšli ty co, milá sestro, dojdi si ráno na faru, zeptej se faráře, co a jak!“

Sestra poslechla a šla ráno na faru. Farář byl zrovna na zahradě; děvče šlo k němu a všecko mu povídá. Vtom se strhne takový vítr, až se větve stromů ohýbaly a nezralé ovoce z nich padalo. Farář a děvče museli utéci ze zahrady. Potom kněz poradil, ať se jen tomu ženichovi dobře podívá do očí, jaké má, a ať si dá pozor, budeli on zase mokrý po levé straně.

Když potom večer ženich přišel, pozorovala holka, že se pořád tak točí, aby se mu nemohla dostat k levé straně. A když spolu stáli u okna, kam měsíc svítil, uvidělo milé děvče, že má ženich oči červené. Ráno běžela holka na faru a všecko faráři vypověděla. Tu jí dal farář svěcenou vodu, ať se s ní k večeru pokropí, než přijde ženich, potom jí starou štolu půjčil, tu ať si dá křížem přes prsa pod šátek. Také jí přinesl ze zahrady v kořenáči kapradí, to aby si postavila za okno, na které ženich klepává, když přijde.

Holka všecko tak udělala, jak jí kněz poradil. Zatím se také rozneslo po vsi, že do té chalupy chodí hastrman. A tak si přídolská chasa ten večer na něj počíhala, aby viděla, jak bude. Když se stmívalo, hastrman vskutku přišel. Jde k okénku, chce zaklepat, ale vtom tu vidí kapradí, zůstane, jako když ho udeří. Holka věděla, že se bát nemusí, otevřela okénko, ukázala se ženichovi. A on na ni zpovzdáli: „Odkud máš tu kytku? Proč ji stavíš na okno?“ „Protože nechci, abys za mnou chodil. Jdi jen, najdi si jinou!“ „Počkej, dobře vím, žes to z cizího návodu udělala,“ hastrman povídá, „za to tvého života nadlouho nebude.“ Zahrozil na holku do okénka a šel. Cestou si smutně pozpěvoval:

„To nešťastné kapradí, kdo mi děvče nahradí?“ Chasa byla zvědavá, kam ten zavržený ženich půjde, ale netroufala si, jen dva šli opatrně za ním. A on rovnou k veliké louži pod vsí. Když chasníci byli blízko za ním, vidí, že na kraji louže stojí šest velkých koček, zapřažených do vlačih, do bran, co se jimi pole vláčí. Hastrman přijde k nim, sebere oprati postaví se na to divné vozidlo, chytne bič, práskne do koček, a už to ujíždí do vody. V tom okamžení strhne se tak hrozný vítr, že stromy vyvrací.

Chasníci přestrašeni dali se na útěk. Přiběhli domů tak uhnaní, že z toho do nemoci upadli. A ráno na místě té louže spatřili lidé veliký rybník, který je tam dodnes. Říkají mu „Hastrmanova svarba“.

Ti polekaní chasníci oba do tří dnů umřeli na „horkou nemoc“. Před smrtí všecko vypověděli, co viděli u louže. A než týden minul, byla i ta holka nebožkou. Chtěla si v sobotu navečer nohy umýt, ale jak je do vody strčila, svalila se a bylo po ní.

Od těch čas už v Přídolí hastrmana neviděli. Odstěhoval se asi jinam.