O Uhrových dolech

Za vlády Jiřího z Poděbrad přišly těžké časy. Uherský král Matyáš Korvín zatoužil po české koruně a s mohutnými vojsky vtáhl do Čech. Jeden z oddílů uherského vojska zabloudil a dostal se až do blízkosti České Třebové. Na noc se Uhři rozložili v malé kotlince a ulehli ke spánku. Byli si tak jisti svou bezpečností, že ani nepostavili stráže. Jeden českotřebovský občan je náhodou zpozoroval a spěchal to oznámit do města. Rychtář s konšely rozhodl, že s měšťany uherské ležení v noci přepadnou. Vyzbrojeni tím, co doma našli, tiše obklíčili spícího nepřítele a zaútočili. Překvapení Uhři se bránili, ale nakonec podlehli. Jen několika z nich se podařilo uprchnout do lesa. Vítězní Českotřebovští se vraceli domů. Druhý den se k táboru přiblížil velitel oddílu, kterému se podařilo utéci. Z lítosti nad porážkou se „šklíbil“ (tj. plakal). Od těch dob se údolíčku říká Uhrovy doly a kopci Šklíbanda.

V Kozlově se o Uhrových dolech vypráví jiná pověst. Jeden oddíl uherského vojska se nakazil morem. Aby se nákaza nešířila, byl vyhnán do lesů. Vojáci bloudili, až došli ke Kozlovu. Tam je kdosi poslal do doliny, kde se utábořili. Lidé jim nosili potraviny, za něž Uhři dobře platili. Jeden po druhém však umírali, až pomřeli všichni. Byli pohřbeni v místě, kde se říká „Na hrobích“. Ve výročních dnech je prý v těchto místech vidět vojáky a zní krásná hudba.

Kdysi se jeden člověk z Litomyšle vracel Uhrovými doly domů a spatřil otevřenou jeskyni. V jeskyni byli ke žlabu přivázáni koně a všude byla spousta vojáků, jako v kasárnách. Když se po chvíli vrátil na to místo se svým přítelem z Kozlova, jeskyně byla zavřená a nikde nikdo. Našli jen koňskou uzdu.