O zlatých kuřátkách

Bývávali kdysi bohatí měšťané litoměřičtí. Řemesla kvetla, obchody se dařily, vinice dávaly víno, že ani sklepy nestačily, ve vodách Labe plno ryb. Byly dobré – když je nasolili, dobře je prodávali. Litoměřičtí vedli tak bohatý život, že jejich nádherné hodokvasy při křtinách a svatbách musel přísně omezit i sám král Václav. A to král nevěděl, že ani přes tu rozmařilost nechudnou. Naopak. Dávaly zlato do truhlic a do sklepa.

Ale přišly zlé časy. I boje. A Litoměřice byly klíčem k Praze a v jejich okolí se často znenadání objevovali cizí žoldáci, kteří drancovali, přepadávali kupce a podobně.

Litoměřičtí proto nechali roztavit své zlato a stříbro a nechali z nich udělat zlaté kvočky a kuřátka. Nastrkali je do hliněných hrnců a zakopaly v hlubokých sklepech.

Občas, když do nich někdo přišel, uviděl blýsknout se někde v koutě zlatou slepici nebo zlaté kuřátko. Jako by oživly. Ale nikdo je nikdy nechytil.

Taková zlatá kvočna se zlatými kuřátky má být podle pověsti zakopaná v bývalém domě konšela Hegra na náměstí, v domě vedlejším, v domě číslo 3 v Jezuitské ulici a ve Vojtěšské ulici v bývalém domě číslo 4. Sklepy tohoto domu sahaly až pod Vojtěšský hřbitov a nájemníci do nich sypali popel. Na zlato se nějak zapomnělo.

Až jednou šla zase jedna z žen vysypat do sklepa popel a uviděla v koutě modravé světélko. A mihla se i zlatá slepice s kuřátkem. „Panenko Marie,“ vykřikla, jak se lekla, a utekla. Světélko i slepička zmizely.

Když se seběhli lidé a šli do sklepa hledat, co žena viděla, našli v koutě už jen důlek, jako by se v něm slepice popelila. Hrabali v popelu, ale zlato nenašli.

Dodnes zlaté slepičky a kuřátka nikdo nenašel. Třeba tam ještě čekají. Mělo jich být hodně. Do podzemí v Litoměřicích běžně přístup není. Podívat se můžete jen od restaurace Radniční sklípek, která vlastně část podzemí využívá.