Bílá paní na Tolštejně

Bílá paní je jedna z nejznámějších postav, které provázejí pověsti, bez kterých si neumíme představit žádný z našich hradů. Balbín uvádí pověst o bílé paní na Tolštejně. Za jasných nocí, kdy bývá měsíc v úplňku a vystupuje nad temnými siluetami Lužických hor, objevuje se o půlnoci na hradní věži vysoká, štíhlá ženská postava. Jako něžný obláček se vznáší nad cimbuřím hradu, až zůstane nehybně stát nedaleko hradního paláce a s koncem "hodiny duchů" zmizí.

V bílém průsvitném šatě se rozhlíží po okolí, přátelsky pozdraví zbloudilé pocestné a pokynem ruky je zve blíže. Jakmile se však člověk přiblíží, zprůsvitní a zmizí jako fata morgana.

Pověst o ní vypráví:

Jednou žil na Tolštejnu rytíř, který od rána do večera vysedával v tajném sklepení u svých pokladů. Lakomec chtěl své bohatství stále zvětšovat. Hlídal svůj mamon, aby mu jej nikdo nevzal. Celé dny se těšil z lesku dukátů, zlatých šperků a jiných skvostů. To bylo jeho největší potěšení. Konečně přišel na myšlenku, že nadešel čas přivést na hrad domácí paní, která by ho obdařila potomky, jimž by svůj majetek, až přijde čas, mohl odevzdat. Hledal tedy ženu bohatou, která by mohla jeho majetek zvětšit. Nakonec, po dlouhém hledání, si vybral Hildu, dceru a dědičku svého přítele, jenž podobně jako rytíř z Tolštejna zbohatl loupežemi a přepadáváním kupeckých vozů. Hilda milovala jednoho mladého rytíře, který ovšem majetkem a mocí nemohl se rovnat pánu z Tolštejna.

Hilda se nemohla dlouho protivit vůli svého otce, a tak se brzy slavila velkolepá a hlučná svatba. Tolštejn dostal krásnou a hodnou paní. Ta však byla brzy rozčarována životem po boku svého manžela. Ten již brzy po svatbě začal být k ní hrubý a skoupý. Hilda se trápila, že mladého rytíře vyměnila za bohatého lakomce a vyčítala otci, že ji do tohoto svazku nutil. Její milý ze žalu opustil tento kraj a vydal se do světa. Láska byla však silnější a nakonec se vrátil zpět. V přestrojení za potulného pěvce se odvážil i na Tolštejn. Setkal se s Hildou, ale oba se báli prozrazení. Láska však byla silnější, a tak "zpěvák" přicházel na Tolštejn stále častěji.

Jednou se pán vrátil domů dříve a překvapil Hildu v objetí tuláka. Pěvec vyskočil oknem, Hilda utekla a zamkla se ve svém pokoji. Čekala, až se manžel uklidní. Pán jí po čase naoko odpustil, usmířil se s ní, ale přitom tajně pátral, kdo je onen pěvec a odkud se znají. Když se dopátral pravdy, začal připravovat krutou pomstu. Rozhodl se, že mladíka nechá uvěznit, popravit a jeho hlavu dá darem nevěrné Hildě. Když se Hilda dověděla o jeho hrůzných úmyslech, tím více ho začala nenávidět a při nejbližší příležitosti varovala svého milého. Zároveň horečně přemýšlela, jak překazit úmysl svého manžela. Rozhodla se, že od svého manžela odejde a se svým milencem ujedou někam daleko.

Jednou přijel tolštejnský pán domů velmi unaven po celodenním lovu. Poručil Hildě, aby mu připravila pohár vína. Když vypil první doušky, pocítil podivnou hořkost na jazyku. Pochopil, že víno je otrávené. S mečem v ruce donutil Hildu, aby dopila zbytek vína. Než zemřel, stačil vyslovit strašnou kletbu:

"Ať ani ona nenalezne v hrobě klidu, ať bloudí po hradbách hradu jako bílá paní, dokud nenajde mládence, který ještě nepoznal ženu, ač rostl mezi neřestmi, který byl odkojen divou zvěří, a přesto zůstal neposkvrněn. Jen takový mládenec by ji mohl osvobodit."

Bohatství hradu hlídá drak, kterého musí zachránce zabít. Tím vysvobodí nešťastnou paní a stane se pánem tolštejnského pokladu.

Zatím se takový zachránce nenašel. A tak nešťastná Hilda stále nenalézá v hrobě klidu, chodí po hradbách a čeká na svého osvoboditele.

"České děti! Učte se znát tento krásný kraj s jeho přírodními krásami a bohatou historií, učte se, abyste tu mohly být opravdu doma, učte se pro budoucnost!"