Dědek krkavec

Jednoho sychravého odpoledne šla si vdova ze Staré Olešky nakopat zemáků. Políčko měla jako dlaň, bylo vklíněné mezi dva lány, z nichž jeden patřil Rösslerovi, nejbohatšímu sedláku ze vsi. Jakmile položila nohu na mez, trčí před ní veliký slizký kámen a zpod kamene se vysouvá chuchvalec nažloutlé mlhy, vzápětí začne nabývat obrysů lidského těla a vdova vidí, že je to scvrklý stařík s hlavou jako koleno. Teď objímá kámen vyschlýma rukama, potaženýma šedou kůží, vleze na něj jako opičák a roztahuje bezzubá ústa od ucha k uchu. Vdova kouká s otevřenou pusou, ale když na ni staroch vypoulí vodové oči a tělíčko se mu počne otřásat bezhlesým smíchem, praští žena motyčkou i košíkem do brázd a uhání pryč. "Fuj, nic do mě není," povídá, jakmile dorazí domů. "Hlavu mám z toho bláznivého dědka jako křáp ! Že by to byl ten obecní blázen z Huntířova ? Ale to sotva, prý se ze staré kovárny nehne ani na krok... Bůhví co to bylo za janka, běhá to teď po světě jako blech... Ale dal mi co proto...!" Nedalo jí to však a svěřila se výměnkářce ze sousedního stavení. "Ale co tě vede!" povídá babka, "to byl určitě dědek Krkavec!" "Krkavec? Kdo to je?" podivuje se vdova. "To máš tak, holka," vypravuje výměnkářka. "Rösslerův praděd byl vždycky podšívka a hamoun, ale poslední rok činil jako pomatenec: chodil po svých polích a přesazoval mezní kameny, aby si zvětšil pozemky. Jednou ho přistihl soused, už nevím, kdo to byl: rozehnal se po dědkovi a už zdálky mu hrozil všemi ohni pekelnými, jenomže když dolítl na mez, Rössler už bušil na nebeskou bránu. Asi se mu tím leknutím zastavilo srdce. Povídalo se tenkrát, že ho tři chlapi z dědiny museli odtrhávat od balvanu, už studený se ho držel jako klíště !" "Chudák stará," politovala dědka Krkavce vdova, "ani po smrti nemá pokoj... No hlavně že vím, kdo to je, s takovým houžvičkou si snadno poradím..." A hned druhý den ráno šla na pole vyzbrojená svěcenou vodou. Už zdálky viděla, že skrblík sedí na mezi, ruce v klíně a křivými palci točí mlýnek. Když se k němu vdova přiblížila, vyskočil, zadupal jako králík, ze země vyletěl kámen, stařík jej objal a cosi zamektal, ale rozumět mu nebylo. Vdova po něm stříkla svěcenou vodou: v ten okamžik dědek Krkavec zmizel a mezní kámen se propadl zpět do země. Vdova se spokojeně usmála, nakopala brambor a vrátila se domů. Netrvalo dlouho a po Rösslerově poli začala rejdit bludička: blikala, zhasínala a zase se rozsvěcovala, třásla se jako sulc a co chvíli se rozletěla k místu, kde kdysi ležel přesazený Rösslerův mezník. Rozumí se, že to Staroolešským vrtalo hlavou, ale když se to doneslo vdově, sebrala se ta dobrá duše a běžela za farářem: že prý by myslela zasadit na pole kříž. "Rozhodně se nestane žádná chyba, jestliže tam našeho milého Krista Pána postavíte, dcero," pravil duchovní pastýř. A tak vesničané s pravnukem dědka Krkavce v čele dali na mez dřevěný kříž a nastojte: neklidná bludička se už neukázala a lakotný dědek taky ne.