O štěpanickém raráškovi

Jednou si kráčí pocestný s krosnou na zádech cestou, co se jí říká Moučnice, a slyší z háje přelíbeznou muziku. Najednou u buku sedí rarášek s housličkami a fidlá jako do skoku.

„Hej ty škvrně! Komupak tu vyhráváš, když už se stmívá?“ Rarach se zachechtal a sebral bukvici a lup, už letí na strejce, div mu fajfku od pusy neurazil. Pak sizase chtěl fajfku zapálit a rarach mu ji dvakrát sfoukl. To už by, ale i svatýho dopálilo a tak povídá: „Ty skrčku! Ty spratku malej! Ty nerudo nerudná, rochcápliku rochcáplá! Jestli Ti zinknu do těch skřipek, budou na makotinu, to ti poudám na padrť!“ a už se shýbá pro kámen. Ale ani nedomluvil a už kolem něj lítá kamení, div o hlavu nepřišel. A tak na nic nečekal a utíkal ke Štěpanicím jako o život.

Jindy zase na hradbách jako ohnivý mužík se ukazoval a i počestným tkalcům vůz zastavoval.