Legenda o strašínském kostele

Stará legenda o strašínském kostele vypráví, že vhodné místo pro jeho stavbu bylo určeno na bájemi opředené mýtině na vrchu Vůsí. Zdaleka přijížděli na staveniště lidé se svými potahy, scházeli se zde místní kameníci a řemeslníci. Kopat základy nebylo lehké. Pomocí lan a dřevěných pák zvedali dělníci otesané balvany, které tahali po cestě vyložené tvrdým dřevem. Stavbu nikdy nedokončili. Lidé se zde stali svědky tajemného přírodního dramatu. Co pracně postavili, bylo nadpřirozenou silou zbouráno a přemístěno na protější skalnaté návrší Hůrka. Za nevídané záře modrý opar prosycoval krajinu a údolím od Vůsí až po Hůrku vanul horký vítr a zvedal prach, který pak opět usedal v prostoru. S úžasem hleděli lidé na ten zázrak zvláštního přemisťování kvádrů a kamení. V tom jednom okamžiku vše strnulo, lidé, ptáci, zvířata i vítr. Ze země začala stoupat hustá namodralá mlha a lidé, zmateni tou úchvatnou podívanou, byli neschopni pohybu a mysl měli zatemněnou úžasem. Když zahřmělo a nebe se otevřelo, všichni tvrdili, že uviděli Pannu Marii, Matku Boží, jak kameny z Vůsí na Hůrku přenáší. Po třech dnech a po třech nocích nezbývalo nic jiného, než splnit přání samé Nejsvětější královny a začít stavět kostel na návrší Hůrka tak, jak si to Panna Maria ve Strašeni přála. V letech 1550 až 1582 působil na strašínské farnosti kněz Martin Rezek Strakonický, zvaný též Apoštol Šumavy. Letopisci praví, že po čtyřech létech jeho působení v kostele Hradu pražského dobrovolně odešel na malou šumavskou faru do Strašína, vesnice to horské, zastrčené v lesním koutu pod horou Javorník. Nejen katolíci, ale též vyznavači podobojí milovali Martina Rezka a považovali ho za svého kněze. Jezdil na bílém koníku po celém kraji a kázal prostým lidem o boží spravedlnosti, lásce, pokoře a slušnosti k bližnímu i k prostředí, ve kterém žili. Zdaleka přicházeli na jeho bohoslužby, prosili o radu a nalézali útěchu v jeho kázáních. Strašínský farář žil jako poustevník v modlitbách a práci. Napsal: „Nebudu se styděti za pravdu, nechci se zalíbiti lidem zlým a jim k vůli a libosti sloužiti. Pravdy nezamlčím. Nic není tajného, co by nebylo zvěděno." Budeme vyprávět o tom, jak v ten den, kdy slunce prozářilo ranní mlhu a krůpěje rosy ozdobily kámen na nejvyšší skále návrší Hůrka u vsi Strašené, stal se ten zázrak a voda vytryskla ze skály. A kdokoliv se pak dotkl tohoto místa, pocítil silnou energii a blahodárné účinky zázračné vody. Martin Rezek Strakonický spal na tvrdém loži, ustlaném z chrastí, trav a suchých bylin. Podušku tvořil plochý kámen a na něm devatero kvítí, které provonělo malou dřevěnou poustevnu v blízkosti starobylého chrámu. Dlouho dlel toho rána kněz Martin v modlitbách a prosil Matku Boží, aby chránila ten prostý, upřímný lid, lopotící se na horských kamenitých políčkách. Vzduch byl čirý, když vyšel ze své poustevny. S údivem však spatřil, jak slunce barvy krvavé dlouhými paprsky bičuje věže chrámu. Ptáci schoulení na římsách prudce zamávali křídly a vzlétli k nachové obloze. V tom podivném okamžiku zahlédl modrý stín s dítětem v náručí, jak sedí na blízkém plochém balvanu. „Od kdy živé stíny bloudí mezi námi?“ pomyslel si. Nebyl to stín. S laskavým úsměvem starodávné magické krásy na něj hleděla sama Panna Maria se synáčkem v náručí. „Pozdravena buď, vzácná paní. Jsi-li mým snem, prosím, neprobuď mé oči, které jsou oslepeny tvou krásou a dobrotou," zašeptal kněz Martin. Panna Maria vstala, zakryla děťátko cípem modrého šatu a pomalu se vzdalovala k chrámu. Od okraje skály ještě pohlédla na klečícího užaslého kněze. Poodešla k portálu, který se otevřel, a vstoupila do chrámové lodi. Na památku svého zjevení prý utvořila palcem nohy dolík ve skále, na které seděla. Z dolíku ihned vytryskl pramen čisté vody. Od té doby k posvátnému místu putovala zbožná procesí a tou zázračnou vodou si lidé potírali bolestivá místa, zvláště pak nemocné oči. Proto tu skálu zdí obehnali. Nemusíte věřit legendám, ale pravdou zůstává fakt, že i v nejsušších létech je tato prohlubeň ve skále vždy plná vody.